Dnes si představíme společenský román, který osloví především náročnější čtenáře. Jakub Stanjura napsal emočně náročný příběh, který vyšel pod názvem Srpny. Seznámí vás s Danielou. Dívkou, která nemá lehký život. Děsí se každého léta. Prožila komplikované dětství i dospívání. A když si myslela, že se ze všeho konečně vymaní, ukázalo se, že minulosti prostě nelze uniknout…

Daniela žije s rodiči a mladší sestrou Janou v bytovém domě pod Vyšehradem. Pro celou rodinu jsou charakteristické komplikované vztahy. Nerozumí si, marně hledají společnou řeč. Daniela ani Jana nemají ve svých rodičích oporu jako jiné děti. Celá rodina skrývá tajemství. Tajemství, o kterém se nemluví…

Daniely nejlepším přítelem vždy byl modrý sešit a ořezaná tužka (později je vyměnila za notebook). Píše, nejspíš román. Kde hledá inspiraci? Ve vlastním životě. Využívá své zážitky, své vzpomínky i emoce. Potřebuje se vypsat ze všeho, co prožívá. Psaní ji přináší úlevu. Získává tak kontrolu nad svým životem a nad těmi, které v něm má. A kteří ji pravidelně ubližují.

Danielin román je s jejím životem pevně svázaný. Doslova vykrádá, co zažila. Žije s ní. Kdykoliv není u počítače, příběh jí vře pod kůží. Bojí se ho vypustit ven, zároveň nemůže jinak. 

Nenávidí vůni léta. Jistě jste to někdy zažili i vy: určitě vůně máte spojené s nějakými zážitky. V létě trpí Daniela i její sestra – každá jiným způsobem. A každá se se svými zážitky vyrovnává jinak. Léto je však pro obě prokletím: doma zavládne ticho. Ticho začíná červencem, vrcholí srpnem. Daniela se vždy těší na podzim, opadne z ní bolest…

Čas modřin, čas pomlk, čas ticha, které kyne, bobtná, vyplňuje jejich domov, dokud není zralé, přezrálé jako mísa zapomenutého ovoce. 

Autor postupně nastíní situaci: dozvíte se, co se v rodině Daniely děje. Jakým démonům dívky čelí? Kdo je problémovým článkem? Matka, která by svým dětem měla být za každých okolností oporou? Nebo snad otec? Či dokonce oba? A co dívkám provádí? Symbolem bolesti jsou zavřené dveře, za kterými se cosi skrývá. Tiché vzlyky, přidušené výčitky. A hlavně lži… Spousta lží!

Jakub Stanjura napsal román plný bolesti, který mě naprosto pohltil. Hrou se slovy dokázal fascinujícím způsobem popsat šrámy na duši jedné dívky trpící nepřekonatelnými úzkostmi. Úzkostmi, které jsou výsledkem něčeho, co pravidelně prožívala. A vlastně stále dokola prožívá. Protože má kniha necelých dvě stě stran, mnoho z vás ji přečte na jeden zátah. Okamžitě se začtete a budete odhalovat veškeré bolístky, které mohou člověka úplně semlít. Na pár stránkách autor dokázal rozebrat tolik důležitých (a tíživých) témat! Manipulaci, týrání – psychické i fyzické. Jaká forma je horší? Co mohou napáchat zdánlivě nevinná slova pronesená osobou, kterou máte rádi? A zahojí se někdy šrámy na duši oběti? Co když oběť začne mluvit, ale ostatní jsou přesvědčení, že jen překrucuje realitu? Lze se vůbec vyrovnat se zradou, které se dopustí naši nejbližší? I já jsem se děsila toho, kam až celý příběh zajde…

Musím pochválit autora, že pro své vyprávění dokázal vybrat originální námět: jak snadné je dostat člověka až na úplné dno, aniž by si jiní čehokoli všimli! Složité téma, ovšem jednoduše zpracované, skvělé jazykové provedení a skvěle vykreslená lidská psychika a tíživá atmosféra. I popsané emoce. Pomalejší rozjezd, pak už však tempo vyprávění nabírá na síle. Autor se vás svým příběhem dotkne a donutí vás k zamyšlení – až tak moc je přesvědčivý. Chválím a doporučuji!

Ukázka: 

Téměř sedmnáct let poté, co Daniela ochutnala první horko, se léto už poněkolikáté obrátí proti ní.
Červené šaty ji svazují, mačkají z ní vzduch. Nekompromisně, jako by žádný nepotřebovala, jako by s každým dalším rokem postupně ztrácela právo se v klidu nadechnout. Oblečení, které s matkou nedávno pořídily, už je Daniele zase těsné. Látka najednou nedovoluje ani milimetr těla navíc.
Přestože se na dort ještě před chvílí těšila, položí vidličku zpátky na stůl. Na zátylku ji cosi šimrá. Matka sedí opodál a Daniela tuší, že ji nenápadně sleduje. Znovu se pro kus příboru natáhne, ale nakonec ucukne zpátky. Rychle, trhavě, aby si jejího zaváhání nikdo nevšiml.
„Tak dobrou chuť,“ zahlaholí teta Klára, když na talířek naloží poslední kousek dezertu. Ani ne o pár vteřin později už si zase sedá ke stolu blonďatých hlav a zaposlouchává se do historky, kterou zrovna vykládá Danielin otec. Daniele je jasné, že je to jen naoko. Že teta ve skutečnosti nebude otce vnímat, že se bude netrpělivě rozhlížet a vyčkávat, kdo jí dort pochválí jako první.
Stejně je to zvláštní druh zábavy, napadne Danielu. Proč by někdo chtěl slavit narozeniny takhle? S lidmi, kteří si nerozumějí. S lidmi, kteří rozhovory jen předstírají. Jsou tady, zavření na miniaturní zahradě, a musejí si povídat, i když nemají společná slova, která by k tomu použili.

Srpny – Jakub Stanjura. Brno: Host, 2023. 

HOST-logo