Dnes pro vás mám tip na pohodovou romanci. Pokud si (alespoň zprostředkovaně) chcete užít šumění vln a procházky po pláži, nenechte si ujít román Petry Schierové Psí štěstí.

Hlavní hrdinka Melanie pracuje jako vedoucí nákupního oddělení u Brungsdahl Möbel. Jde o workoholičku, která svou prací žije. Na soukromý život jí nezbývá čas, na rande byla naposledy před deseti měsíci, nemá přítele a o vztah vlastně ani nestojí. Zkrátka vede spokojený život, na němž nehodlá nic měnit.

Jenže pak se dozví o smrti své pratety Sybilly: Melanie má zdědit její dům, obchod (malou prodejnu uměleckých řemesel) a desetiměsíční fenku. Jak s dědictvím naloží?

„Dům bych si na tvém místě ponechala. Kdo má dům přímo u moře? To bys pak snad měla důvod udělat si dovolenou. Nebo ho pronajmeš turistům.“

Vše má samozřejmě háček: dědictví totiž může Melanie převzít jen v případě, že bude rok bydlet v Sybillině domě a povede obchod! To by se však musela přestěhovat, vzdát se své práce i svého života…

Líbí se mi, jak autorka příběh pojala. Do děje vás netypicky uvede labradorka Čoko, od které se dozvíte, že její panička zemřela. Chybí jí jejich společné procházky k vodě i házení míčků…

„Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych mít paničku, která se mnou bude chodit k moři. A na písečné a bahnité mělčiny. Která se mnou bude skotačit a dělat různé lumpárny a stane se prostě mým absolutně nejoblíbenějším člověkem.“

V tu chvílí Čoko ještě netuší, kdo bude její novou paničkou. Ujme se ji právě Melanie?

„My lidé si pořád myslíme, že si své domácí mazlíčky sami vybíráme. Ale ve skutečnosti je to přesně naopak. To oni si vybírají své lidi.“

Konečně se ke mě dostál román, v němž je hlavní hrdinka úspěšná žena s dobře rozjetou kariérou. Nemá zlomené srdce, naopak sama si pro své příležitostné schůzky vždy vybírá jen takové muže, kteří nemají zájem o závazný vztah. Ona totiž také ne. Stačí jí klidný, uspořádaný život určovaný její prací. Je spokojená sama se sebou a se vším, čeho dosud dosáhla. Tím se Melanie liší od ostatních hlavních hrdinek, které mají zlomené srdce a přesto se dál pokoušejí najít lásku na celý život.

Dále jsem ocenila, že v tomto příběhu není od začátku úplně zřejmé, jak vše vlastně dopadne. Melanie působí jako sebevědomá žena, která si do svého života nenechá příliš zasahovat. A to ani událostmi, které lidé nedokáží ovlivnit. Nedokázala jsem tedy odhadnout, zda se domu po pratetičce vzdá, nebo si ho nechá – a tím svůj život od základů změní…

Bavilo mě sledovat, jak se hlavní postava vyvíjela. Jak už jsem řekla, Melanie patří k hlavním hrdinkám, které si do svého život nikým mluvit nenechají. Přesto na ni prožité události působí a ona se pozvolna mění – mění své názory, priority…

A koho jsem si oblíbila nejvíce? Samozřejmě čtyřnohou hlavní hrdinku – labradorku Čoko. Vždy jsem se těšila na její repliky, kterými trefně hodnotí vše, co se kolem ní děje. A musím říct, že povahu labradora autorka dokonale vystihla. Navíc mě moc bavilo sledovat, jak se mění vztah mezi fankou a halvní hrdinkou.

Kniha Psí štěstí potěší příznivce poklidných románů a také milovníky pejsků. Společně s hlavními hrdiny se díky příběhu přesunete do klidného prostředí, zaposloucháte se do šumících vln a načerpáte ztracenou energii.

Ukázka:

„Copak, proboha? Zemřel někdo?“ Edith jí znepokojeně položila ruku na rameno.
„Moje prateta Sybilla. Bylo jí čtyřiaosmdesát.“
„Ach, to je mi líto. Měly jste k sobě blízko?“
Melanie cítila, jak tlak Editiny ruky soucitně zesiluje. Srdce jí stále ještě bušilo nepřirozeně rychle. „Ano. Ne. Neviděla jsem ji už dobrých dvacet let. V minulosti jsme ji občas navštěvovali o letních prázdninách.“ Jako z velké dálky slyšela svůj dětský smích, měla dojem, že slyší křičet racky a pod bosýma nohama cítí bahnité mělčiny. A ještě něco, co jí utkvělo v paměti: červíkové sušenky. Teta Sybilla si je sama vymyslela a dala jim tenhle ne zrovna lichotivý název, protože sušenky vypadaly trochu jako pozůstatky, které po sobě při odlivu zanechávali na mělčinách červi zvaní pískovníci. Melanie rozdrtila nespočet takových hromádek prsty u nohou a bavila se tím. A milovala červíkové sušenky.
„Teta Sybilla mě ustanovila hlavní dědičkou.“ Melanii připadal vlastní hlas podivně cizí a vzdálený. „Tenhle dopis přišel od vykonavatele její poslední vůle. Žádá mě, abych se do šesti týdnů vyjádřila, jestli chci dědictví přijmout, nebo ne.“
„Co jsi zdědila?“ Edith se s neskrývanou zvědavostí posadila na okraj stolu. „Nějaké peníze? Nebo jen staré tretky? Tohle se mi stalo před lety. Moje sousedka – vzpomínáš, jak jsem ti o ní vyprávěla? Vždycky jsem se o ni trochu starala a ona mi poděkovala tím, že mě ustanovila jedinou dědičkou, protože neměla rodinu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem směla jen vyklidit její byt a prodat všechny staré věci. Samozřejmě jen to, co se vůbec dalo prodat. Po odečtení všech nákladů zbyly necelé dva tisíce eur. Ale byla to opravdu fuška. Jde-li o něco takového, dobře si to rozmysli. Ta námaha často nestojí za to. Nebo snad dokonce měla dluhy? To pak určitě víš, že dědictví nemusíš přijmout. Bez ohledu na to, jak byla milá a laskavá…“
„Neměla dluhy.“ Melanie se vší silou snažila spolknout knedlík v krku. Přinutila se přeletět očima i druhou stránku dopisu. „Zřejmě jsem zdědila její dům v Lichterhavenu.“
„Kde to je? Zní to tak seversky.“
„Je to malé ospalé městečko přímo na pobřeží Severního moře. Ne příliš daleko od Cuxhavenu.“

Psí štěstí – Petra Schierová. Praha: Cosmopolis, 2024.