Fotbalová hvězda

Patříte k fanouškům sportovních romancí? A znáte autorku Chloe Liese? Nedávno u nás vyšla její kniha Jen když jsme to my, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít.

Hlavní hrdinkou je temperamentní Willa Rose Sutterová. Jednadvacetiletá studentka a fotbalistka, která hraje ženskou fotbalovou ligu za univerzitní tým. Mezi její hlavní osobnostní rysy patří soutěživost: u mladé profesionální sportovkyně je to ovšem nutnost. Touha být nejlepší ji totiž pohání k lepším výsledkům.

„Nespokojím se s kompromisy. Nevzdávám se. Do cesty se mi nesmí postavit nic.“ 

Do rvaček se Willa vrhá po hlavě, ale ve slovních sporech dvakrát nevyniká. Vždy se raději zdrží komentářů a se sklopeným pohledem poslouchá, co jí druzí říkají. Překvapivé, že?

„Nepříjemné rozhovory nikdy nebyly tvoje parketa.“

Jak už to u vytížených sportovců bývá, Willa bojuje s některými předměty – třeba nijak neexceluje na semináři obchodní matematiky. Občas ho prošvihne kvůli fotbalu, jindy jen přijde pozdě… Trn z paty by jí mohly vytrhnout profesorovy poznámky, jenže ty má momentálně půjčené Ryder – na první pohled přitažlivý spolužák, který však Willu velmi úspěšně ignoruje!

„Vím, že dokážu být jízlivá, ale tentokrát jsem se chovala slušně. Zato on se mnou ani nepromluvil. Vůbec nechápu proč. Ty poznámky vážně potřebuju.“

Nicméně teď se musí Willa soustředit především na získání poznámek, jinak její sportovní kariéra rychle skončí… Co podnikne? A jak se situace změní ve chvíli, kdy ji profesor jako studijního partnera přidělí právě Rydera?

„Může vás to spasit, nebo vám to může zlomit vaz.“

Sportovních romancí přibývá, ale tato je důkazem, že je lze napsat i originálně! Místo hokeje, který je snad v každé druhé knize tohoto žánru, zapojila Chloe Liese fotbal. A nemáme tu fotbalistu, ale fotbalistku – v roli sportovce tedy není (jako obvykle) muž, ale žena. A mimo to příběh autorka ozvláštnila ještě něčím: sluchovým postižením hlavního hrdiny, kvůli kterému zpočátku dochází k mnoha nedorozuměním… A tím se dostáváme i k ponaučení, které z vyprávění plyne: neměli bychom soudit lidi, které vůbec neznáme. Ryder Bergman totiž Willu vůbec neslyšel, když ho oslovila… Před lety onemocněl bakteriální meningitidou a musel se vzdát všech svých snů. Meningitida ho totiž připravila o sluch. Od té doby nemluví, komunikuje jen písemně. Život by mu usnadnila naslouchátka, jenže ta bytostně nesnáší. Takže je moc často nenosí…

Co by to bylo za romanci, kdyby v ní chyběla romantická linka? Samozřejmě i na ni se můžete těšit! Chloe Liese se nevyhýbá  ani sexuálním scénám, ale vzhledem k tomu, že jde o knihu určenou především dospívajícím, je považuji za umírněné. Mravní výchovu mládeže tato love story určitě neohrozí. Do svého vyprávění autorka zapojuje i různá citlivá témata jako např. sluchové postižení či rakovinu v posledním stádiu. Já se třeba musím přiznat, že příběhům, kde někdo umírá na rakovinu, se vyhýbám. Toto závažné onemocnění má čím dál větší zastoupení v reálných životech. Jde o něco, co v knize prostě nechci. Mám pocit, že autoři tímto tématem sázejí na jistotu: jde o nejčastější způsob, jak ovlivnit emoce čtenářů. Nicméně věděla jsem, že tato dějová linka v příběhu je. A přesto jsem se pustila do čtení. Tentokrát mě to tedy neodradilo a zpětně mohu říct, že autorka vše zpracovala velmi citlivě. I tak si ale myslím, že úspěšný by příběh byl i bez této dějové linky – především díky hlavnímu hrdinovi se sluchovým postižením. Tuto zápletku považuji za velmi originální. Zdravý člověk si jen těžko dokáže představit, jak vypadá život někoho, kdo neslyší. Alespoň zprostředkovaně můžete díky autorce do života takového člověka nahlédnout. Zjistíte, jaké překážky musí neustále překonávat, s čím bojuje a jak se vůbec cítí…

„Zkusila sis někdy žít, aniž bys slyšela všechno, co nám svět říká?“

Zpracování příběhu se mi tedy líbilo a s radostí vám ho doporučím. A pokud osloví i vás, mohu prozradit, že jde o první díl série. Brzy se tedy snad dočkáme dalšího pokračování.

Ukázka: 

Zůstanu sedět, omráčená, že mě profesor znovu takhle odbyl. Když se ze svého místa zvedne i Ryder, zastrčí si nedocenitelné zápisky do obnošené kožené tašky a přehodí si ji přes rameno, je to už jen třešnička na dortu. Teprve potom zvedne oči a konečně se na mě podívá. Rychle mě přeletí vykuleným pohledem od hlavy k patě.
Má tmavě zelené oči – k čertu s ním, zelená je moje oblíbená barva. Jde o dokonale přesný odstín trávníku fotbalového hřiště. Ničeho jiného si všimnout nestihnu, protože vztek mi vzápětí zakazuje docenit kterýkoli další z jeho rysů. Prohlíží si mou teplákovku a tenisky a znovu se na mě dívá – dost podezíravě vzhledem k tomu, jak strašný asi musím mít výraz. Zuřím. Takže jistě vypadám, jako bych ho chtěla zavraždit.
Teď si mě všimne, potom co mě tak okatě přehlížel?
Stáhne ramena dozadu a plně se napřímí. Dokážu myslet na jediné. Páni, není to jenom debil, je to pěkně vysoký debil.
Popadnu svůj sešit, vyletím ze židle, zabodnu si propisku do obřího uzlu rozcuchaných vlasů a zpražím ho vražedným pohledem. Pak k němu popojdu o krok blíž a zadívám se mu přímo do těch jeho odporně dokonalých, mírně vytřeštěných zelených očí.
Následuje dlouhý souboj intenzivních pohledů. Ryder přimhouří oči. Já taky. Zaštípají mě a doslova škemrají, abych mrkla, ale to odmítám.
Pak Ryder pomalu zvedne koutek rtů. Ten kretén se na mě šklebí.
A mně při tom sjede pohled k jeho ústům zarostlým tím spletitým strništěm. Zamrkám.
Sakra. Nenávidím prohrávat. Nenávidím prohrávat.
Už chci otevřít pusu a zeptat se, co ho tak pobavilo, když ode mě odstoupí, elegantně se otočí a vyběhne nahoru ke dveřím do auly. Já zůstanu stát rozklepaná hněvem a vztekám se na toho blbce a jeho zvláštní ignorantství. Nakonec jsem v přednáškovém sále téměř sama.

Jen když jsme to my – Chloe Liese. Praha: Fragment, 2025.