Máte-li rádi příběhy ze života, neměli byste si nechat ujít nový román Renáty Navrátilové nazvaný Láska s vůní cappuccina.

Hlavní hrdinka Lenka se dostala do situace, kterou z vlastní zkušenosti zná mnoho lidí… Zavírá důležitou životní kapitolu a otevírá novou – možná lepší, možná horší. To se teprve uvidí! Podstatné je, že její třicet let trvající manželství právě skončilo. Příliš dlouho zůstávala ve vztahu, který ji pomalu ničil. Konečně našla odvahu vše hodit za hlavu a jít dál.

„Posledních pár let jsem netoužila po ničem jiném než se osamostatnit a postavit se zpět na vlastní nohy.“

Ačkoli je Lence přes padesát, čeká ji nový začátek. Chce najít samu sebe, začít zase pořádně žít a svobodně dýchat. Jenže skutečný život obvykle příliš neodpovídá našim představám, takže Lenka dostává další životní lekce… Musí se postarat o nemocnou stárnoucí matku a vypořádat se s příliš moderní snachou. A když se zdá, že jsou všechny krize zažehnány, objeví se v jejím životě Honza, který její svět zase obrátí naruby!

Čím mě kniha upoutala? Na první pohled obálkou – věřím, že si získá pozornost každého milovníka kávy. Pak samozřejmě názvem a také podnázvem, který prozrazuje, že tématem příběhu jsou druhé šance a láska po rozvodu. Z toho jsem si odvodila, že hlavní hrdinka bude žena protřelá životem, která už má něco za sebou a momentálně čelí těžkým rozhodnutím… A přesně takové vyprávění se mi zrovna trefilo do nálady!

Lenka si okamžitě získala mé sympatie. Přestože věkem si nejsme úplně blízké, v mnoha ohledech jsem jí rozuměla a měla pro ni pochopení. Vůbec se tedy nebojte do románu pustit kvůli tomu, že hlavní hrdinka nepatří do stejné věkové kategorie jako vy. My ženy totiž často řešíme podobné problémy – bez ohledu na věk. I třicetiletou vdanou paní mohou trápit stejné obavy, kterým čelila i Lenka. Zkrátka troufnu si tvrdit, že každý čtenář si ve vyprávění najde něco, co mu bude blízké. A možná díky tomuto příběhu pochopíte, že některé věci nemá cenu protahovat. Protože tak ztrácíte to nejcennější, co máte – svůj čas.

„Není snadné si vyřešit svůj život během několika týdnů či měsíců. Mně to trvalo víc než deset let.“

Jaké poselství vám autorka předá? Je jich rovnou několik. Třeba: láska kvete v každém věku a rozvodem vůbec nic nekončí. Myslím, že v mnoha ohledech bude její vyprávění pro čtenáře inspirativní. I Lenka se bála podepsat rozvodové papíry – stejně jako mnoho jiných lidí. A zbytečně tak zůstávala ve vztahu, v němž nebyla šťastná. Dříve měla s manželem společné sny, touhy a dokázali kráčet jednou cestou, ale v posledních letech je dohnala prázdnota a nepochopení…

„Ve skutečnosti jsem ho nedokázala ani vystát. Vadilo mi na něm už úplně všechno – i to, jak dýchá. Natož když promluvil!“

Moc se mi líbí atmosféra románu. Vše působí reálně, někteří čtenáři určitě v Lence spatří přímo sebe či třeba jednu ze svých kamarádek. Lenku totiž trápí starosti, o kterých si u kafe s přáteli opravdu lidé běžně povídají. A potěšilo mě, jak velký důraz je zde kladen na přátelství. Renáta Navrátilová vás přesvědčí, že s kamarádkami po boku může být mnohem snažší některé situace ustát. Během života procházíme různými fázemi a kvůli pracovním či rodinným povinnostem se snadno může stát, že na své přátele zapomeneme… Což je chyba! A pamatujte: dobří přátelé vás nikdy neopustí. I když se frekvence vzájemné komunikace sníží, ve vašem životě zůstanou. Prostě jen společně navážete tam, kde jste skončili!

Autorčin styl psaní mám ráda a ani po přečtení této knihy se na tom nic nezmění. Její příběhy v sobě nesou mnoho emocí – máte chuť se s hlavní hrdinkou smát i brečet. Občas dokonce oboje zároveň! Děj je svižný a já jsem byla zvědavá, co všechno ještě Lenku čeká a zda nakonec najde své štětí…

S čistým svědomím mohu román doporučit všem, kdo potřebují vědět, že i ostatním lidem život klade do cesty překážky, které musí překonávat. A že po každé bouřce zase vyjde slunce!

 

Ukázka:

Zhluboka se nadechnu a sáhnu po klice od mé oblíbené kavárny Cafe Hajek na třídě Svornosti. Hned, jakmile do ní vstoupím, udeří mě do nosu nezapomenutelná vůně čerstvě pražené kávy, skořice, vanilky a ještě něčeho, co nedokážu pojmenovat. Mám tu sraz s Helenou a Alčou. Dřív jsme bývaly nerozlučná trojka. Alespoň tak tomu bývalo na základní škole. Jak se však ukázalo – práce, rodina a spousta dalších povinností nás rozdělily relativně snadno a rychle. V kontaktu jsme však zůstaly celé roky a většinou se alespoň jednou ročně scházely.
„Tak co?“ začne Helena s úsměvem. „Jak si užíváš svůj nový status… rozvedená žena?“
Pokrčím rameny: „Přirovnala bych to k tomu, když ti po třiceti letech sundají sádru. Strašně to svědí, ale hlavně vůbec nevíš, jestli ještě uneseš vlastní váhu, i když se na to člověk celou dobu těšil.“
„To se poddá,“ odtuší Alča.
„Vypadáš dobře,“ konstatuje Helena. „Rozvod ti prospěl.“
„Vážně? Nepřipadám si tak. Jsem rozbitá, unavená a v hlavě mám prázdno,“ přiznám popravdě. Žádný pocit opojné euforie se nekoná. Možná mi to ještě nedošlo. Možná mi to dojde, až se pořádně vyspím, nebo až za týden či měsíc.
„Hele, a co jako čekáš?“ optá se Alča se šibalským úsměvem. „Že po třiceti letech se zvedneš, zahodíš exmanžela jako použitý papírový kapesník a hned se z tebe stane bohyně v džínách?“
Neubráním se smíchu. Prohlédnu si své tmavě modré rifle. „Ale já jsem bohyně v džínách, ne snad?“
„Samozřejmě že jo,“ přitaká Helena.
To už je u nás obsluha kavárny a všechny tři si shodně objednáme horké maliny.
„Já to pořád říkám, že manželství dělá ze dvou lidí jednoho a záleží jen na tom, který z těch dvou to bude,“ vrátí se k původnímu tématu Helena.
„Bohužel je to tak,“ potvrdí Alča. „Teda ve většině případů. Určitě existují i výjimky.“
„Myslíš?“ zeptám se pochybovačně.
„No jasně. Můj šéf je s manželkou už pětadvacet let, pořád se vodí za ručičky a na firemních akcích vrkají jak dva holoubci.“
„Vážně?“ nevěří jí Helča.
„Fakt!“ potvrdí. „Dokonce jí do práce občas nosí kytky.“
„V tom případě má beztak milenku a hryže ho svědomí,“ má v tom jasno Helena.