Příznivce české literatury jistě potěší, že nakladatelství Host vydalo další knihu jedné z oblíbených českých autorek: román Hoří ti táta od Viktorie Hanišové.

Hlavní hrdinka Lada prochází náročnou životní fází – jak v profesním, tak v osobním životě. Živí se jako spisovatelka a momentálně čelí tvůrčí krizi. Přála by si, aby ji konečně překonala: třeba díky rukopisu, který se právě chystá konzultovat v nakladatelství. Jenže to vypadá, že i tomuto vyprávění chybí pověstná jiskra. Jako by už příběh nedokázala vystavět tak, aby ho čtenáři nedokázali odložit. Má vůbec ještě nějakou spisovatelskou budoucnost? Kéž by narazila na pořádný námět, na základě kterého by vznikla kniha, která by všem vyrazila dech!

Ladě se její přání vyplní. Opravdu narazí na námět, který by ji mohl zajistit pokračování spisovatelské kariéry! Dotýká se ovšem jejího osobního života – a to mnohem více, než by jí bylo milé…

Došlo totiž k události, která momentálně rezonuje médii: před budovou Poslanecké sněmovny se upálil muž. Určitě vás nepřekvapí, že některým lidem se podařilo jeho čin natočit. Když záběry uviděla Lada, zkoprněla. V muži totiž poznala svého otce.

„Z toho videa mi zatrnulo, vzpomínám si na pocit, jako by mě někdo čapnul za srdce a pořádně ho zmáčkl.“ 

Co vedlo bývalého výzkumníka Akademie věd k takovému činu? Na tuto otázku nehledají odpověď jen policisté, kteří událost vyšetřují, ale především Lada. Pustí se do vlastního pátrání a její poznámky se postupně mění v rukopis. Během svého počínání si však prochází osobním peklem. Snaží se vyrovnat s událostmi posledních dní, truchlí, cítí vztek. A mimo jiné rozebírá i svůj (komplikovaný) vztah s otcem, svůj život, své vyhlídky.

„Zůstala jsi sama, jak to zvládneš, Lado? Máma ti umřela už dávno, děti nemáš, nikdy jsi je nechtěla, chlap o tebe nezavadí, jsi příliš složitá a úspěšná, a teď jsi navíc bez táty.“

Důležitou roli hraje v knize i politika, ale tomuto tématu se podrobněji věnovat nebudu. Prozradila bych vám až příliš. Postačí tedy jen jediná věta: politika je vždycky osobní – a někdy i smrtící.

Co se mi na knize Viktorie Hanišové líbí? Je sondou do hlubin české společnosti – autorka ovšem vše dokázala zpracovat způsobem odlišným od ostatních. Vybrala aktuální témata, která v sobě zároveň zachovávají originalitu. Tady se setkáváme s tvůrčí krizí, kterou si určitě projde každý autor. Možná se pletu, přece jen jde jen o můj subjektivní názor, ale myslím si, že lze v příběhu najít i pár autobiografických prvků – zkrátka autorka nejspíš dobře ví, o čem píše. A jak už jsem naznačila, důležitou roli zde hraje i politika a extremismus. A vzhledem k tomu, co jsem vám prozradila o ději, vás ještě musím upozornit, že atmosféra celého vyprávění je velice tíživá. Snad až depresivní. Ale na druhou stranu: je neskutečné, co Viktorie Hanišová dokázala předvést na pouhých dvě stě stranách!

Poslední dobou mám dojem, že se většina spisovatelů snaží svá díla co nejvíce natahovat. Ubývá příběhů, které zabírají dvě stě až tři sta stran. Což vždy byl průměrný počet stránek na knihu. Naopak přibývá pěti set stránkových bichliček. Proti rozsáhlejším příběhům nic nemám, ale přijde mi, že je mnohem těžší napsat román kratšího rozsahu. Vymyslet pointu, promyslet stručný děj. Autoři mají tendenci neustále odbíhat k dalším tématům a vytvářet tak další linie vyprávění. Může se zdát, že tak bude děj zajímavější. Jenže mnohdy to tak není a prostě jen skáčí od jednoho tématu k druhému. Na závěr vše horkou jehlou propojí. Ale nic takového u Viktorie Hanišové nehrozí. Román Hoří ti táta má pouze dvě stě dvacet stran a veškeré její myšlenky na sebe logicky navazují.

Nejnovější román Viktorie Hanišové nadchne zejména milovníky depresivních vyprávění (někteří rádi používají výraz česká depka). Podobným stylem píše některá díla i další oblíbená česká autorka – Alena Mornštajnová. Tato skupina čtenářů bude nadšená.

Ukázka:

Něco jsem na to blekotala, snažila se obhájit svou literární existenci, jistě, mohla bych tu pointu trochu posílit, osekat epizodní příběhy a postavy a dát textu pořádný rámec. Dobře jsem věděla, že teď mi jde o všechno, tahle knížka měla znamenat dlouho očekávaný comeback na literární výsluní, pokud mi ji nevydají, za chvíli po mně neštěkne ani pes a nakonec snad ještě budu muset jít do práce. Přesto jsem Michala poslouchala jen napůl, myslela jsem hlavně na telefon vrnící v kapse. Před očima se mi pořád míhaly nové a nové výjevy toho elegantního hořícího pána, v plamenech nerozpoznatelná a zároveň jaksi zlověstně povědomá tvář. Když se pak Michal postavil a odvrátil k oknu a rozhlédl se po okolních střechách – to dělával vždycky, když se chystal sdělit něco nepříjemného –, rychle jsem telefon vytáhla: deset hovorů ze skrytého čísla.
Michal se ke mně otočil, položil si obě dlaně na stůl a nadechl se k tomu, aby mi řekl nevyhnutelné: ten rukopis za to vážně nestojí, zkus něco jiného. Jenže já ho ke slovu nepustila a namísto toho jsem řekla: „Promiň, musím to vzít,“ a klikla na zelený symbol na displeji.
A pak jsem se to dozvěděla.

Hoří ti táta – Viktorie Hanišová. Brno: Host, 2026.

HOST-logo