Máte chuť pustit se do knihy, ve které nechybí napínavé ani láskyplné momenty? Pak mám pro vás tip: pod záštitou nakladatelství Jota nedávno vyšel titul Tenhle podcast ti může zachránit život, který napsala Tiffany Crumová.

Do hlavní role autorka obsadila Benna Abbotta a Joy Mooreovou – nejlepší přátele, kteří společně točí jeden z nejoblíbenějších podcastů v Americe. Každý týden posluchačům vypráví nějakou těžko uvěřitelnou, leč pravdivou historku, ve které se účastníci ocitnou na hranici mezi životem a smrtí. Vše pak odlehčují vzájemným popichováním – i díky tomu zvyšují svůj dosah. Což jim přináší nové spolupráce, nabídky atd. Jenže i sláva má svá úskalí…

„Poslední dobou často přemýšlím nad tím, co bychom s Bennym udělali jinak, kdybychom dopředu věděli, že se proslavíme. Kdybychom věděli, co nás čeká.“

Před přípravou jedné z nových epizod dojde k něčemu, co jim oběma naprosto změní život! Když Benny dorazí do nahrávacího studia umístěného v domě Mooreových, svou parťačku nenajde. Odhalí ovšem řadu škod na domě, které snad způsobila právě zuřící vichřice. Jenže kam se poděli Joy a její manžel Xander? Přece by neopustili svůj dům, aniž by to někomu sdělili!

Po Joy a Xanderovi se slehla zem. Benny nehodlá nechat nic náhodě a začne po své kamarádce a jejímu manželovi pátrat. Jenže vše by bylo mnohem jednoduší, kdyby se předchozího večera s Joy nepohádal… Není divu, že policie upřela pozornost právě na něj a dokonce ho označila za hlavního podezřelého! Co myslíte, kvůli čemu se Joy a Benny pohádali? A opravdu je Benny tím, kdo stojí za zmizením manželského páru?

Tiffany Crumová ve svém příběhu zkombinovala více žánrů – najdete v něm prvky románu, thrilleru i dramatu. Právě proto ho někteří čtenáři vnímají jako výjimečný. Nicméně podle mě už nejde o nic neobvyklého, dnes vychází mnoho děl pohybujících se na hranici více žánrů. Její vyprávění má úplně jiné přednosti.

Mně se líbil námět: podcasty dnes zažívají boom, takže považuji za dobrý nápad vystavět právě na nich zápletku příběhu. Neustále slýcháme různá varování ohledně sociálních sítí, ale co podcasty? Jde zatím o „neprobádané území“? Neměli by jejich tvůrci být také obezřetní? Lidé často nabývají dojmu, že v podcastu jde jen o nezávaznou konverzaci, která přirozeně plyne, takže si nemusí dávat příliš velký pozor na to, co říkají. Jenže pokud je podcast veřejně dostupný, nikdy nevíte, kdo si ho poslechne. Jak konverzaci pochopí, co si z ní odnese… Natáčet podcast může dnes prakticky kdokoli, takže i o těchto úskalích by se mělo mnohem více mluvit. Situace ovšem může být i zcela opačná: prostřednictvím podcastu můžete nenápadně ostatním sdělit něco, co byste se jinak báli byť jen naznačit… A pak doufat, že někdo situaci pochopí!

Dále mě zaujalo, jaká další témata se ve vyprávění objevují. Mohla bych jich vyjmenovat hned několik, ale prozradila bych tak, jakým směrem se děj bude ubírat. Což nechci. Vyberu si tedy jen jedno – to nejméně obvyklé: narkolepsii. Jde o neurologickou poruchu, která způsobuje nadměrnou denní spavost a náhlé, nekontrolovatelné usínání během dne. Narkolepsií trpí Joy, což jen podněcuje temnou atmosféru příběhu… Tiffany Crumová dokázala tuto diagnózu zapracovat velice zajímavým způsobem. Každý čtenář pochopí, jakým výzvám musí Joy kvůli spánkové poruše neustále čelit.

A ještě za něco si autorka zaslouží pochvalu: za práci s napětím, které buduje postupně a přirozeně, takže celé vyprávění působí velmi uvěřitelně. Během čtení jsem neměla pocit, že by některé okamžiky byly přehnané nebo vykonstruované. Možná, že právě tohle je onou největší předností vyprávění.

Myslím si, že tento příběh o jednom dobře skrývaném tajemství má potenciál zaujmout širokou skupinu čtenářů. Budete mezi nimi i vy?

Ukázka: 

Teď mě ale trápí ožehavější problémy. Nechám nohy, aby mě odnesly do suterénu, a v duchu se připravuju na Joyin obličej. Nepatrný úsměv by úplně stačil. Pokud se usměje, zvládneme to.
Jenže ona tady není. Nahrávací studio je prázdné, stejně jako další přilehlé místnosti. Zbývá zkontrolovat ložnici. Dveře jsou pootevřené, postel ustlaná. „Joy?“ zavolám tiše.
Žádná odpověď. Na dnešek jsem si představoval nejrůznější scénáře, ale tenhle mě nenapadl.
„Nikdo tu není,“ oznámím Mallory, když sejde dolů.
Rozhlédne se kolem sebe, jako kdybych mohl přehlédnout dvě dospělé osoby. „Víš to jistě?“
Naskočí mi husí kůže. Zkusím Joy zavolat na mobil, ale hovor ihned spadne do hlasové schránky. Nevšímám si nezodpovězených zpráv na displeji a napíšu novou: Jsme u vás. Když nedojde k žádné reakci, rozpačitě doplním: Domluvili jsme se na 11, že jo?
„Třeba jeli nakupovat,“ snaží se mě Mallory uklidnit. Posadí se na své místo u stolu a začne připravovat nahrávací zařízení.
Udělám to samé, ale rozbolí mě hlava. Neochotně si znovu přečtu zprávy, které mi včera poslal Xander, krátce potom, co mě Joy vyhodila z domu: Zavolej mi. A o pět minut později: CO JSI TO UDĚLAL? Ani na jednu zprávu jsem neodpověděl. Vzhledem k tomu, že během mé návštěvy nebyl doma, doufal jsem – asi naivně – že jeho zprávy se netýkají toho, co jsme s Joy probírali. Existuje řada věcí, kterých jsem se za poslední týden dopustil a které by si zasloužily napomenutí pomocí caps locku. S nelibostí naťukám: Kde jste?

logo_Jota