Úhlavní nepřátelé

Máte rádi romány z lékařského prostředí? Pak byste si neměli nechat ujít knihu Láskou nemocná, kterou napsala Deidra Duncan.

Hlavní hrdinka Sapphire Grace Roseová právě nastoupila do rezidenčního programu ve Faklutní nemocnici Texaské univerzity. Splnila si tak svůj sen, protože si vždy přála být lékařkou. Jenže od prvního dne nic nejde podle plánu! Grace zjistí, že mezi kolegy o ní koluje fáma: své místo v rezidenčním programu údajně získala jen díky noci strávené s jedním z doktorů… Drby se nekontrolovaně šíří a Grace s nimi prakticky nic nezmůže…

„Nic jsem vám neudělala. Nic o mně nevíte a soudíte mě na základě nějaké fámy? To je fakt hnus.“

I když se Grace snaží s ostatními vycházet, vzhledem k situaci to nemá vůbec jednoduché. Neví, komu může věřit. Na nervy jí leze především Julian Santini – arogantní, ale zároveň velice přitažlivý kolega, který ji vytočil hned při prvním setkání…

„Hraje si na hodného kolegu, přitom mi potají vráží kudlu do zad.“

I Julian patří mezi ty, kteří Grace kvůli fámě odsoudili, aniž by o ní něco věděli… Marně tedy hledají společnou řeč, dokonce se považují za úhlavní nepřátelé! Ale během společných směn se postupně lépe a lépe poznávají, dokonce se zdá, že nenávist mezi nimi by se mohla proměnit v úplně jiný cit…

Grace si určitě získá vaše sympatie – už jen kvůli tomu, čemu musí čelit. Možná i vás během čtení napadne otázka, proč všichni odsuzují jen Grace? Co dotyčný doktor, který měl strávit příjemnou intimní chvíli s ženou výměnou za ústupky při získávání stáže? Copak jeho chování všem přijde v pořádku? Autorka tak poukazuje na jednu ze situací, za kterou dle společenského mínění nesou odpovědnost hlavně ženy. A takhle to bohužel skutečně chodí…

„Zamyslel ses někdy nad tím, jak to mají holky těžký? O chlapech se nikdy nic takovýho neříká.“

Líbilo se mi, jak Deidra Duncan pojala mužského hlavního hrdinu. Konečně někdo, kdo se nebojí, že ženské pokolení zničí svět!  Julina si velice dobře uvědomuje, že inteligence rozhodně nezávisí na pohlaví. A že i ženy mají společnosti co předat. Dokonce odsuzuje své kolegy za misogení projevy – škoda, že v některých situacích není asertivnější. Jinak se však snaží být nestranný, zdvořilý, zkrátka jít si svou cestou. Jenže i v jeho životě se občas prostě „něco“ zvrtne. Jeho vztah s Grace je od začátku komplikovaný, ale kdyby jen Grace tušila, jaký Julian ve skutečnosti je, mohla v něm najít oporu… Chybu udělali oba – Grace si zaškatulkovala Juliana mezi šovinisty a on si neověřil fakta a dal na povídačky, na základě kterých si udělal obrázek o Grace. Oba provedli unáhlené soudy… Tento příběh je tak velice pěkným příkladem toho, že bychom neměli odsuzovat někoho, koho vůbec neznáme.

Autorka popisuje, jak se parta budoucích lékařů připravuje na výkon svého povolání – jaké peripetie je v nemocnici čekají, jak získávají tolik cenné zkušenosti, provádějí své první výkony (na živém lidském těle!), vyrovnávají se s tlakem a vůbec jak prožívají všechny pozitivní i negativní události (protože ani těm se samozřejmě v nemocnici nevyhnou…).

Budoucí doktoři samozřejmě berou svou práci vážně, ale myslete na to, že i (budoucí) doktor je jen člověk! I on dělá chyby – jejich následky ale samozřejmě v mnoha případech budou závažnější, než v jakémkoli jiném povolání…

„Když teď nesu takovou zodpovědnost, mají i ta nejmenší rozhodnutí ohromnou váhu.“ 

Román obsahuje podobné prvky jako některé knihy od Ali Hazelwood. Pokud jste si tedy zmíněnou spisovatelku oblíbili právě proto, že se zastává žen a oroduje za genderovou rovnost, i Deidra Duncan vás svým příběhem osloví. Vyhovoval mi i její styl psaní: kombinuje humor s romantikou. Nezapomíná ale ani na vážnější situace, ke kterým v nemocnicích běžně dochází, celkově tak příběh působí vyváženě.

Už je to opravdu dlouho, co jsem četla román odehrávající se v lékařském prostředí. A když o tom přemýšlím, ani nevím, čím to je? Vychází jich málo? Nebo mi právě tato kategorie jen uniká? Každopádně myslím, že díky tomu se mi příběh tolik líbil – lékařské prostředí mi není blízké, proto ho považuji za neobvyklý. Navíc oceňuji, že vše působí velice přirozeně, realisticky. Deidra Duncan totiž stejně jako její hlavní hrdinka pracuje jako lékařka. V jejím vyprávění se tak odráží vlastní zkušenosti, což přispívá k autenticitě příběhu. I ona (stejně jako hlavní hrdinové) během své práce balancuje mezi jednotvárnou rutinou a naprostým chaosem, takže dobře ví, o čem mluví. A přiznejme si to na rovinu: takové romány jsou vždy nejlepší!

Ukázka: 

„Sapphire –“
„Jsem Grace.“ Setřu si slzy.
„Jasně. Sakra.“ Odhodí plastový kelímek na zem, nedopitý obsah se rozlije do louže, a podá mi čistý koktejlový ubrousek. „Hele, omlouvám se –“
„S kým jsem se měla vyspat?“ zazdím jeho nabídku na smír.
Zastaví se tři kroky ode mě. „Cože?“
„S jakým velkým zvířetem jsem se měla vyspat, abych to místo dostala?“
Prohrábne si vlasy, pár pramenů mu spadne do čela. „Nevím. Stejně je to jedno –“
„To teda není. Zvláštní, že muže v tomhle fiktivním scénáři neodsoudíte, zato ženu jo.“
Nevěřícně rozšíří tmavé oči. „To není… Jak víš, koho a co soudím?“
„Protože jsi odešel uprostřed věty. Působilo to hodně jako odsouzení.“
„To není to, co jsem – Tak jsem to – Zatraceně!“ Přejede si rukou po tváři.
Jo. Tenhle kluk už vyložil karty na stůl a já mám trumfy pořád v ruce. „Kvůli mužům, jako jsi ty, nedostanou ženy nikdy šanci se prosadit.“
Nakloní hlavu ke straně a jeho hlas ztvrdne. „Kvůli mužům, jako jsem já?“
„Misogynům. Mužům, kteří obviňují ženy z věcí, který neudělaly. Mužům, kteří předpokládají, že jen proto, že jsem hezká, nosím červený šaty a jmenuju se jako pornohvězda, dám úplně každýmu, zvlášť když z toho můžu mít nějaký výhody. Právě jste ze mě udělali děvku.“
„Cože jsme? Já jsem ti nic takovýho neřekl. Nestojím o drama, a tak jsem prostě odešel. Mrzí mě, že jsem tě tím ranil –“
„Na gynekologii se prý muži dělí na dva typy, Juliane. Na ty, kteří ženy milují, a na ty, kteří je nenávidí.“
Ve tmě působí jeho úsměšek skoro zlověstně. „A ty si myslíš, že jsem to druhý? Na základě jedinýho rozhovoru a nedorozumění?“
„První dojem vzniká rychle.“
Vybuchne tichým, naštvaným smíchem a zkrátí vzdálenost mezi námi na polovinu. „To samý bych mohl říct já o tobě. Místo abys to s námi probrala jako rozumně uvažující bytost, ztropila jsi scénu. Dupla sis nožkou a odkráčela.“
„Já –“
„Mrzí mě, že jsem asi na vteřinu uvěřil, že by na tom mohlo být něco pravdy. Vážně se omlouvám. Řekl mi to náš šéf a už mu věřit nebudu, dobře?“
Spadne mi brada. Moji šéfové o mně roznášejí takové věci?
Z hlasu mu zmizí napětí. „V každém případě ti věřím. Možná si myslíš, že nemám ženy rád, ale není to pravda. Ani tě neznám a stejně mě štve, že pláčeš kvůli něčemu takovýmu.“ Chytí mě za zápěstí a vtiskne mi do dlaně ubrousek.

Láskou nemocná – Deidra Duncan. Praha: Fragment, 2026.