Nakladatelství Cosmopolis přichází se zajímavou novinkou, která ve světe získala kladné ohlasy. Jde o knihu Se srdečným pozdravem, jejíž autorkou je Natalie Sue.

V hlavní roli se objevuje třiatřicetiletá Jolene Smithová, která vede osamělý život. Už osm let pracuje v korporátu a každý její den vypadá stejně. Nemá moc přátel, ráda tráví čas sama a zvídavé otázky druhých ji spíše obtěžují, než aby v ní vyvolaly zájem o konverzaci. Nechce se nikomu zpovídat.  Zkrátka: introvertka každým coulem! Navíc bojuje s úzkostmi, s nimiž se ani po letech nedokázala úplně vypořádat. A na které naše společnost ani dnes neumí reagovat.

„V kancelářích dochází ke spoustě situací, které neberou ohled na úzkostné lidi, jenže když je nezvládáme, dívají se na nás ostatní skrz prsty.“

Asi nemusím říkat, že Jolene do kolektivu příliš nezapadla. A to ještě většina kolegů neví, co si o nich skutečně myslí! To se totiž dozvíte především vy – čtenáři – z jejích jízlivých a sarkastických poznámek. Na druhou stranu ani ona nemá ponětí, jaké zvěsti o ní kolují, ale nebojte se, i toto téma přijde na přetřes!

Jolene patří mezi hlavní hrdinky, které vám budou od první stránky mnohem bližší, než si budete ochotni přiznat. Svým chováním vás nejspíš bude štvát a budete nad jejím počínání kroutit hlavou. Jenže ruku na srdce: vážně se vám nikdy nestalo, že byste měli chuť adresátovi některého z vašich e-mailů či zprávy pěkně od plic říct, co si o něm či o nějaké situaci skutečně myslíte? Obvykle vám v tom však něco zabrání – třeba slušné vychování, dobré mravy, pozice, ze které jednáte atd. Jolene však nehodlá z jakýchkoli důvodů potlačovat svou zášť. Odmítá ji držet v sobě a vymyslí nápadité řešení! Do e-mailů zásadně píše vše, co má na srdci, jen písmo v některých částech změní z černé na bílé. Její (jízlivý či agresivní) komentář tak příjemce na bílém pozadí nevidí… Napadlo by vás to? Myslím, že od dnešního dne si budu kontrolovat text v přijatých e-mailech, zda náhodou někdo z lidí, s nimiž komunikuji, tuto vychytávku také nepochytil!

„Když zprávu odešlu, zadržím dech. Ucítím nával adrenalinu a zatetelení v břiše. Je to bezpečné povyražení, protože ona tu zprávu ve skutečnosti neuvidí. Svazující pocit v hrudníku poleví. Tohle je fakt druhý nejlepší způsob, jak se vypořádat s nebezpečím, jaké představují moji spolupracovníci.“

Nicméně samozřejmě se nabízí otázka, co se stane, až Jolene jednoho dne zapomene změnit barvu písma a některému z kolegů tak dorazí odpověď, kterou skutečně nečeká…

Já jsem v autorčině vyprávění našla vše, co vyžaduji od dobrých příběhů.  Chápu, proč si autorka získala mnoho fanoušků. Přestože vím, že existují i další romány odehrávající se v kancelářském prostředí, není jich tolik, abych tento nemohla označit za originální. Zajímavá je i hlavní hrdinka: byla jsem zvědavá, jak daleko zajde a zda se jí (a jak moc) její činy vymstí. Natalie Sue nezapomněla ani na romantickou linku – já si troufnu tvrdit, že tady ani nemusela být. I tak by mě čtení bavilo. Na druhou stranu romantická zápletka děj obohacuje a činí ho osobnější. Díky tomu přibylo i pár dalších zvratů, takže romantika knize určitě neuškodila. Za důležité považuji, že autorka dokáže ve čtenářích vyvolat emoce. V první řadě právě tím, jakou hlavní hrdinku vytvořila. Jak už jsem zmínila: budete se tvářit, že jí nerozumíte a její chování nechápete, ale ve skrytu duše budete vědět, že opak je pravdou!

Celý příběh ukrývá důležité poselství: špatná rozhodnutí obvykle bývají po zásluze potrestána. A když lidi kolem sebe zklamete, bude těžké si jejich důvěru opět získat. To však není vše: nejen v prostředí korporátu se stává, že si někteří na přátele jen hrají. Pokud se nedíváte, chovají se úplně jinak, než když je bedlivě sledujete. Člověk musí být pořád ostražitý…

A koho tento příběh osloví? Myslím, že především čtenáře, kteří sami korporátem prošli. Ti autorčino poselství správně pochopí, v mnoha situacích se najdou a čtení si užijí. A také ho doporučuji těm, kteří mají rádi vyprávění o lidech a vztazích mezi nimi – právě na lidi a jejich radosti, strasti, bolesti, obavy a tajemství se Natalie Sue zaměřuje.

Ukázka:

Nehnu ani brvou, když se obrátím zpátky ke klávesnici a napíšu:

Zdravím, Rhondo,
díky za upozornění na tu schůzku. Musím říct, že vaše připomínka byla o hodně osobnější a měla značně pozitivnější přijetí než ta automatická, nastavená na počítači. Mám skoro pocit, jako bych elektronickou notifikaci ani nepotřebovala, když o mě pečujete vy.
S pozdravem,
Jolene

Tím, že přisladím část, která je vidět, je pro mě ta neviditelná o to uspokojivější. Změním písmo na bílé a napíšu to, co je určeno jenom pro mě:

P. S. V hloubi duše mi přijdeš nesnesitelná. Občas, když se nuceně směješ do telefonu nebo někomu opakovaně popisuješ, jak ti operovali nehet na noze, zvažuju, že se dám raději k nějaké sektě, než abych tu s tebou zůstávala. Navíc jsem si poměrně jistá, že svým synem se nemůžeš legálně chlubit, vzhledem k tomu, že jsi ho pojmenovala „Carl“.

Se srdečným pozdravem – Natalie Sue. Praha: Cosmopolis, 2026.