Zločin z vášně

Nakladatelství Omega mě v posledním měsíci opravdu překvapilo tím, kolik zajímavých knih vydává. Tentokrát jsem zvolila novinku Se záští od Eileen Cook. Opět patří ke knihám, které jsou některými čtenáři přirovnávány k Dívce ve vlaku. Podle mě je to v tomto případě zcela mimo mísu, protože s Dívkou ve vlaku nemá společného prakticky nic – jenom to, že obě díla můžeme zařadit mezi psychologické thrillery.

Jako hlavní hrdinku zvolila autorka osmnáctiletou dívku Jill Charronovou. Jill se probudí v nemocnici, bohužel však vůbec nemá tušení, proč tam je. Na tom by ještě nebylo nic divného, mohla být prostě jenom chvilku dezorientovaná. V takovém případě trvá, než si člověk uvědomí, co se vlastně stalo. Asi je vám jasné, že s Jill to bude komplikovanější. Rodiče a doktoři jí řeknou, že měla autonehodu. V Itálii. A utrpěla taková zranění, která vyžadovala, aby byla převezena do nemocnice. Její otec zařídil, aby nebyla hospitalizována v Itálii, ale ve své zemi – v Americe. Jenže Jill si na žádnou nehodu nepamatuje. Mnohem více zarážející však je, že si nevzpomíná ani na to, že byla v Itálii. Záhy zjistí, že jí z paměti zmizelo posledních šest týdnů jejího života. Dovedete si něco takového představit?

„Minulý týden jsem měla konec března a teď je květen. Všechno mezi tím je prostě pryč.”

Je tedy zřejmé, že Jill během nehody utrpěla poranění mozku. Kromě toho, že si nedokáže vybavit některé ze svých vzpomínek, má rovněž problémy s vypadáváním slov. Navíc si zlomil stehenní kost, takže si pár týdnů ještě v nemocnici pobude. Má před sebou těžký úkol, musí se dát natolik dohromady, aby se jí začaly vracet alespoň jednotlivé střípky vzpomínek. Rodiče jí navíc situaci příliš neusnadňují – nesmí se z nemocnice s nikým spojit (nemá u sebe ani mobil) a hlavně se s ní rodiče nepodělí ani o těch pár základních informací, které ohledně nehody mají. Třeba to, že jedna osoba při nehodě umřela. Tou osobou je její nejlepší kamarádka Simone McIvoryová, která na výlet do Itálie vůbec neměla jet. Alespoň tak si to Jill pamatuje. V dnešním mediálním světe se však Jill tuto informaci velmi brzy dozví. O to víc by si přála vědět, co se vlastně stalo. Musí na to přijít. Musí si všechno vybavit.

„Často jedna vzpomínka vede k další. Jako cestička. Teď nenajdeš celý obrázek toho, co se stalo. Máš jen útržky, ale pokud si zapíšeš dost vodítek, poskládáš dost kousků puzzle, možná dostaneš celý obrázek.”

Knize se rozhodně nedá upřít, že je opravdu čtivá. Měla jsem ji přečtenou za chvilku. Navíc obsahuje řadu poučení z toho, jak funguje novinářský svět a jak můžou být některé informace překroucené. Někteří lidé řeknou cokoli jen proto, aby se zviditelnili. A také zjistíte, že občas nemůžete věřit ani lidem, o kterých si myslíte, že patří k těm nejbližším. Třeba ani nejlepší kamarádce.

„Nezáleží na tom, co je pravda. Záleží na tom, čemu lidé věří.”

Můžete jen hádat, zda se Jill dokáže dát tak dohromady, aby si vzpomněla na to, co po nehodě z jejího života úplně zmizelo. Na to, co se stalo. V tomto případě oceňuji, že kniha nemá úplně otevřený konec. Eileen Cook postupně rozplétá jednotlivé nitky ze života Jill a odhaluje mnohá tajemství. A činí tak zejména prostřednictvím zpráv z ročenky, výňatků z policejních výslechů, e-mailů, sms zpráv, statusů na Facebooku, psychologických posudků a příspěvků na jednom blogu. Z těchto zdrojů se dozvídáme, jaké vlastně obě dívky byly. A co se mezi nimi stalo. Líbilo se mi, jak si autorka vyhrála s charaktery postav. Děj se sice místy trochu průhledný, protože některé ze zvratů se mi podařilo odhalit dopředu, ale jindy jsem jen nadšeně obracela stránku za stránkou a říkala si, jak to autorka pěkně vymyslela. A chválím obálku – svou pestrostí upoutá na první pohled. Myslím, že kniha se bude líbit většině fanoušků psychologických thrillerů.

Ukázka:

„A co hypnóza, jako způsob, jak znovu získat vzpomínky?” navrhl táta.

„Myslím, že musíme být velice opatrní,“ řekla Dr. Weeksová. „Jill je teď velmi zranitelná vůči falešným vzpomínkám. Něco jako hypnóza by vzhledem k jejímu stavu bylo nerozumné. Vím, že všichni stojí o jednodušší řešení, ale nejde to urychlit. Nejlepší pro Jill je, aby dál pokračovala v rehabilitaci. Vzpomínky se jí můžou vrátit.”

„Ale taky nemusí”, odvětil Evan suše. 

Dr. Weeksová se zhluboka nadechla. „Taky nemusí.”

„To znamená, že se promenádujeme větrem s holými zadky a čekáme, až nás někdo trefí. Odpovíme a netušíme, jak nám můžou podrazit nohy,” řekl Evan. Naklonil se nad stůl, takže byl až u mého obličeje. Z jeho dechu jsem cítila náznak máty a za ním česnek. „Jestli si vzpomínáš, musíš mi to říct. Vím, že je to možná strašidelné nebo možná nevíš, jak se ti ty věci tak vymkly z rukou, ale musíš ke mně být stoprocentně upřímná. Když nebudeš, nemůžu ti pomoct. Podpořím tě, jak budu moct – to je má práce – ale musím vědět, co děláme. Teď není čas na hraní her.”

Vážně si myslel, že to beru jako hru? Byla jsem rozzlobená, ale místo, abych utrousila něco zraňujícího nebo chladného, začala jsem tiše plakat. Slzy mi stékaly po tvářích. Evan si povzdechl a zase se opřel.

„Když říká, že si nevzpomíná, tak si nevzpomíná,” naléhala máma. 

„Teď není vhodná doba na rozmazlování,” řekl táta.

„Ani není vhodná doba na šikanování,” odsekla máma.

Se záští – Eileen Cook. Omega, 2017.