Oblíbený český spisovatel Jan Štifter napsal nový příběh. Nenechte si ujít podzimní novinku: venkovskou románovou kroniku Paví hody.

Jan Štifter se proslavil zejména románem Sběratel sněhu, který je literární sondou do životů z periferie společnosti. Tento strhující příběh o nedořešené minulosti je tvořen třemi časovými liniemi a vypráví o třech generacích a třech různých osudech. Jan za něj získal i řadu ocenění, např. Cenu čtenářů České knihy. Úspěch zaznamenal i s novelou Café Groll: příběhem o lásce a touze z počátku 20. století, který adaptovalo Jihočeské divadlo. Mimo prózu píše i odborné texty především z oblasti nejjižnějších Čech.

Paví hody vás zavedou do první poloviny 20. století do východních Čech: budete sledovat osudy některých obyvatel městečka Horní Jelení v letech 1918–1946, tzn. v období první republiky a především druhé světové války. Jak historické události změnily jejich životy? I to se dozvíte. Strach, který lidé v té době cítili, je téměř hmatatelný a ponurá atmosféra mistrně vylíčená.

„Jak žít a přežít, když kolem bouří historie?“

Primárně se autor zaměřil na osudy dvou mužů, ale postav je v knize mnohem více! A jak už to tak bývá, každá z nich má určitou minulost, se kterou vás autor postupně seznámí. Charaktery hlavních hrdinů jsou poměrně pestré a reálně vykreslené. Právě tohle je hlavní důvod, proč budete brzy vtaženi do děje, i když příběh jako takový je poměrně složitý. Věřím, že mezi postavami si každý najde svého oblíbence. Mě zaujal především osud Jaruny. A mnoho čtenářů jistě bude mít radost, že se vyprávění (alespoň částečně) zakládá na skutečných událostech.

Myslím, že román ocení autorovi příznivci a také milovníci příběhů odehrávajících se v českém prostředí. Autor odhaluje kus naší (bolavé) historie, což je poměrně oblíbené téma. Vypráví o osudech obyčejných lidí na pozadí dobových událostí. Jde však o náročnější čtení. I já často „zhltnu“ mnoho knih za jediný večer, ale tato k nim rozhodně nepatří. Příběh je třeba si pořádně vychutnat a hlavně nad ním přemýšlet. Jedině tak si užijete autorův poetický styl psaní založený na složitějších souvětích. Třeba různá místa popisuje Jan Štifter takovým způsobem, že i já sama jsem si připadala, jako bych se na nich ocitla. Milovníci českého jazyka a vůbec jazykové kultury si přijdou na své! Někomu se také určitě bude zdát, že autor často odbíhá od tématu. Jenže ono to tak vlastně vůbec není. Vše, co je v knize řečeno, spolu určitým způsobem souvisí. A občas je třeba číst mezi řádky. Ale jednotlivé události jsou ve správný moment (nenápadně) propleteny. Věřte, že autor má vše dokonale promyšlené a propracované. Nicméně některé pasáže je třeba číst opravdu pozorně, aby vám nic podstatného neuniklo. A ještě musím podotknout, že autor ve svém vyprávění nepostupuje chronologicky, což také může někoho odradit od čtení. Střídají se zde různé časové roviny i různí vypravěči. Mně osobně však tohle vůbec nevadilo a v ději jsem se neztrácela.

Na závěr musím pochválit i grafické zpracování. Stejně jako ostatní knihy, které nakladatelství Vyšehrad vydává v rámci edice Tvář, i tato lahodí oku.

Jak jsem již naznačila, styl psaní Jana Štiftera určitě nesedne každému. Knihu doporučuji především náročnějším čtenářům, kteří vyhledávají složitější příběhy se silnými hlavními hrdiny. Přesně pro ně by příběh mohl představovat skvělý literární zážitek!

Ukázka:

„Buď zdráv, Vašku,“ řekne Tonda a otírá si ruku do děravého trička. „Je to červená spíš na plot, nebo na vrata?“
„Pro Jarunu?“ zeptá se Václav a Tonda kývne. „Kdy to budeme dělat?“
„Zatím si pořád nejsem jistej.“
Václav bydlí s Tondou necelý rok. Tonda se vyučil malířem, Václav do učení nenastoupil. Odmala pomáhal dědečkovi na jelenském hřbitově, kopal jámy a nosil kamení. Když budeš mít šikovný ruce, nepotřebuješ žádnou školu, říkával dědeček, a kluka k žádnému mistrovi nepřihlásil. Před dvěma lety vykopal jámu sám pro sebe, oblékl si nejlepší oblečení, po žebříku sestoupal do díry, natáhl se a umřel.
Václava vypověděli z obecního nájmu a Tonda ho vzal k sobě, tátu mu popravili jako dezertéra ve válce a maminka odešla do Hradce Králové. Tonda se stihl vyučit malířem a natěračem, u mistra piloval hlavně techniku, učil se, jak vést štětec, aby jeho tahy nebyly patrné, kdy vzít do ruky raději váleček a v jakém případě je lepší namáčet do barvy hadřík nebo houbičku. Fládroval skříně, postele a dveře, emailem natřel záda dvou gotických madon, jako závěrečnou zkoušku vybarvil mistrovi štít chalupy a použil přitom tak zvláštní směsi, že se mistr ptal, od koho je získal, ale Tonda to nevyzradil.
Má velké plány a nehodlá se o svou budoucnost s nikým dělit.

Paví hody – Jan Štifter. Praha: Vyšehrad, 2022. 

logo-albatros-media-5162a4e38cf92