Dnes bych vám ráda představila audioknihu V bílém plášti – soubor povídek českých autorů. Ano, čtete správně. Tentokrát jsem zvolila pro mě netradiční formu: audioknihu. Důvodů jsem k tomu měla hned několik. Jednak povídky nepatří k mým oblíbeným literárním žánrům – vadí mi, že jakmile se seznámím s hlavními hrdiny, je konec příběhu, přitom já bych ráda četla dál a znala další osudy postav. Teď jsem ale jen těžko odolávala zvučným jménům jako Alena Mornštajnová, Petra Soukupová či Petra Dvořáková. Zejména tyto tři autorky jsou mezi českými spisovatelkami velmi známé a jejich díla minimálně po vydání atakují vrchní příčky žebříčků bestsellerů. A tak jsem byla na jejich vyprávění zvědavá. Doufala jsem, že právě v audio podobě by mě povídky mohly bavit, protože přece jen je jiné je poslouchat, než číst. Obrovskou výhodou je, že je můžete poslouchat i jednotlivě, protože na sebe nijak nenavazují. Každá z nich trvá zhruba dvacet pět minut. Pokud nemáte na čtení moc času, jsou audioknihy opravdu dobrou volbou. Protože u nich stihnete třeba uvařit, uklidit, můžete poslouchat při řízení v autě, na procházce, při jízdě tramvají, při uspávání ratolestí, zkrátka snad při jakékoli činnosti.

Audiokniha obsahuje celkem šest povídek a všechny spojuje doktorská/nemocniční tematika. Chválím proto vhodně zvolený název celé sbírky, který je opravdu výstižný – v každé povídce vystupuje nějaká ta osoba v bílém plášti. Vzhledem k různým autorům jednotlivých povídek je jasné, že každý z nich své vyprávění pojal jinak.

První povídka nese název Krmítko a pochází z pera Petry Soukupové. Já mám tuto autorku spojenou s depresivnějšími a smutnějšími příběhy. A svému stylu dostála i v této povídce. Hlavní hrdinka Helena je v nemocnici, působí jako velmi nevděčná pacientka, ale myslím, že se za tím ukrývá jen její smutek. Vypadá to, že její jedinou radostí je krmítko pro ptáčky, které pozoruje z okna svého pokoje. Tedy do té doby, dokud ji nepřestěhují jinam.

Druhou povídkou je Kopretina od Aleny Mornštajnové. Tuto autorku jistě dobře znáte. V poslední době ji proslavily hlavně romány Hana a Tiché roky. Tady se však věnovala jiné tematice, než je pro ni typické (romány odehrávající se v době válek). Hlavní hrdinka Jana se nachází v zubařské ordinaci a čeká na ošetření. Nechybí pocity strachu a nervozity, které spousta z nás na tomto místě rovněž prožívá. Hlavní hrdinka navíc vzpomíná i na své školní návštěvy zubaře – její pocity se od té doby příliš nezměnily a se zubaři opravdu nemá dobré zkušenosti.

Petra Dvořáková přispěla do sbírky příběhem s názvem Do důchodu. Hlavní tematikou je zde přiznání invalidního důchodu různým pacientům – nezapomenutelná je především paní Bradáčová. S některými pacienty to opravdu nemají doktoři jednoduché. Jde o první povídku napsanou z pohledu doktora (předchozí jsou z pohledu pacientů). O této spisovatelce je dobře známé, že doktorské prostředí je jí blízké. A je to znát! Proslavila se románem Chirurg a věřte, že ani z tohoto kraťoučkého příběhu zklamaní nebudete.

A teď už se dostáváme k méně známým autorům. Marek Epstein přidal vyprávění s názvem Středověk, ve kterém se zaměřil na citlivé téma – kolonoskopie, pocity s ní spojené, srovnání s jinými vyšetřeními.

Irena Hejdová zvolila pro své vyprávění zajímavý název Ježíšek má taky zuby. Už podle něj vás nejspíš napadne, že si i tato autorka vybrala zubařské téma – tentokrát se svérázným hrdinou Jirkou v pozici pacienta, který potřebuje ošetřit bolavý zub, a s doktorkou Annou. Zpočátku mi trochu vadil způsob, kterým se hlavní hrdina vyjadřoval, ale velmi brzy jsem pochopila, že k tomuto muži to prostě sedí. A šarvátky mezi Annou a Jirkou, jež spojuje komplikovaný vztah, mě bavily, dokonce i rozesmály. Celkově tak hodnotím povídku velmi pozitivně. Myslím, že právě tomuto vyprávění opravdu prospělo i čtení Janou Strykovou a Martinem Preissem, protože já jsem dokonce přestala s veškerou další činností a soustředila se jen na poslech.

Posledním příspěvkem do tohoto souboru je Anděl milosrdenství od Markéty Hejkalové. Hlavní hrdinkou je zdravotní sestřička Běla Andělová, jenž hledá při svém povolání nevinné rozptýlení v oknech panelového domu, na který hledí z ordinace. Každý den se tam odehrává obrovské množství příběhů. Často s nepatřičnými postavami – třeba pan primář se objevuje tam, kde nemá co dělat. A pak se v jednom z oken objeví její zeť… Co teď? Má jen čekat, než se postelová bouře přežene? Nebo je čas na pomstu? Postavení sestřičky by ji umožnilo běh událostí popostrčit…

Největším překvapením pro mě byla Irena Hejdová, její povídka byla skvělá a dialogy hlavních hrdinů úsměvné. Čekala jsem, že největší úspěch u mě budou mít příspěvky od známějších autorek, takže mě to jen utvrdilo v tom, že povídky vám skutečně mohou pomoci odhalit skvělou tvorbu autorů, o kterých jste třeba zatím neslyšeli, a poznat jejich styl psaní. Nicméně velmi povedený je i příběh Petry Dvořákové, které lékařské prostředí vyloženě sedí, což už dokázala i svým románem Chirurg. A nejvíce jsem soucítila s hlavní hrdinkou Aleny Mornštajnové – při poslechu jsem se i já cítila jako přišpendlená na zubařském křesle. Protože ruku na srdce – kdo také neprožívá touhu utéct z čekárny nebo ze zubařského křesla? Navíc bych opravdu nechtěla mít takové zkušenosti ze zubařem! A bavila mě i pointa spojená se stářím. Naopak nejméně mě zaujala povídka od Marka Epsteina. Důvodem je samotné téma, kterému se věnoval – jsem citlivka a tohle pro mě prostě není.

Rozhodně to není naposled, co jsem se rozhodla pro audioknihu. Příběhy mě provázely známé hlasy Jany Strykové, Martina Preisse a Martiny Hudečkové. Všechny výkony byly naprosto profesionální a příjemné na poslech. Myslím, že v této audio formě jsem si povídky mnohem více užila a minimálně pět z nich si ráda poslechnu znova.

V bílém plášti – Petra Soukopová, Alena Mornštajnová, Petra Dvořáková, Marek Epstein, Irena Hejdová, Markéta Hejkalová. Témbr, 2020. 

AUDIOTEKA