Žena, která nemohla křičet od Christiny Doddové patří k novinkám nakladatelství Jota. S knihami, jejichž názvy začínají na slovo žena či dívka se poslední dobou roztrhl pytel. Otázkou je, zda je to pro spisovatele sázka na jistotu, protože se mi zdá, že čtenáři začínají být k těmto názvům trochu skeptičtí. Nicméně pokud platí pořekadlo „nesuď knihu podle obalu”, neměli bychom ji soudit ani podle názvu. Jaký obsah se zde tedy skrývá?

Už o mně pravděpodobně víte, že mám ráda takové příběhy, ve kterých je více dějových linek a hlavních postav. Ne každému autorovi se však podaří jedna důležitá věc: zasáhnout čtenáře už na několika prvních stránkách tak, že se do knihy okamžitě začte. V případě několika dějových linek obvykle trvá, než se děj skutečně rozjede. Jsem ráda, že tady tomu tak není. Autorka mě do svých sítí lapila už v první kapitole. Ačkoli celý příběh je složený z několika dílků, vše podává intuitivním a jednoduchým způsobem, takže nemáte šanci se v jejím vyprávěním ztrácet.

Téma, na kterém je vše založeno, je velmi dobře zvolené. Týká se totiž trofejních manželek. Zajímavý pojem, že? Určitě upoutá vaši pozornost a jeho význam sami odhadnete. Ano, jde o ženy, které si vzaly výrazně staršího muže, než jsou ony samy. Takové ženy jsou oslnivě krásné a pravděpodobně mají vše, na co si vzpomenou. A jejich manželství samozřejmě působí jako dokonalé. Ale jaká je realita? Na čem jsou tato manželství založená ve skutečnosti? Jednou z takových manželek je i Helen Brassardová. Tato žena se však od ostatních trochu liší. Například tím, že je němá. Přiznejme si to upřímně: to se jejímu muži opravdu hodí… Už devět let hraje roli dokonalé manželky. Její manžel je velice bystrý, ale také samolibý, žárlivý, sobecký, nebezpečný a velice rád zneužívá svou moc. Co ve skutečnosti je pravým základem tohoto vztahu? To začnete postupně zjišťovat ve chvíli, kdy Helen po smrti svého manžela nečekaně zmizí a následně se objeví jako Merida Falconová.

„Okolnosti nás občas přinutí dělat věci, které se nám nelíbí.”

Další dějová linka souvisí se ženou Kateri, která stojí v čele policie městečka Virtue Falls (oblíbené prázdninové letovisko na Washingtonském pobřeží). Je to poloviční běloška a poloviční indiánka s nevydařeným rodinným zázemím, která musí zastavit monstrum, jež se pohybuje v centru Virtue Falls a zabíjí nevinné. Způsob, kterým zabíjí své oběti, je opravdu opovrženíhodný. Aby vše bylo ještě komplikovanější, právě Kateri stojící v čele policie randí s mužem, jenž byl vyhazovačem, nikdy nešel pro ránu daleko, odpykal si trest za vraždu a údajně je napojen na mafii. Má vůči němu nejedno podezření. Může mu věřit? Je to totiž typický gauner. Jenže sakramentsky okouzlující. Právě tady srdce nejedné čtenářky radostí zaplesá.

Osudy obou žen se protnou právě v městečku Virtue Falls: Merida zde hodlá začít nový život a konečně se pomstít tomu, kdo je zodpovědný za její předchozí nezdary. Ačkoli se z ní stala tvrdá žena, která je poháněná vztekem a touhou po pomstě, nečeká, že zde narazí na lidi, kteří ji poznají. Brzy zjistí, že minulost je velmi těžké utajit. A pak půjde o život nejen jí.

„Občas žádný správný postup neexistuje. To přece víš. Člověk zkrátka dělá, co se dá. Všichni děláme, co se dá. Jenže to prostě nestačí.”

Obě tyto ženské hlavní postavy mají mnoho společného: obě překonaly katastrofu, obě se během svého života hodně změnily. Tak trochu by se dalo říct, že je přitahuje i stejný typ mužů: ti, kteří jsou zvyklí na to, že jim ženy padají k nohám.

„Každá můžeme svým dílem přispět k tomu, aby se věci změnily.”

Bavilo mě sledovat vývoj jednotlivých událostí a gradující napětí, které vrcholí v poslední čtvrtině vyprávění. Autorčin styl psaní je lehký a moc se mi líbil i nadhled a střízlivý humor, který se dokonale hodil k událostem, k nimž došlo (věřte, že některé nebyly dvakrát veselé). Peníze, hamižnost, zrada, pomsta a láska. To vše zde hraje prim. K obsahu mám však i jednu drobnou výtku: vynechala bych legendu žabího boha, která v mých očích příběhu ubírá na reálnosti. Jinak bych opravdu věřila, že tohle se skutečně může stát.

Je poměrně obtížné zařadit tuto knihu k některému z žánrů. Rozhodně je to příjemný mix detektivky, thrilleru a románu. Z mého pohledu zde najdete správnou kombinaci toho, co u příběhů vyhledávám já. Detektivní zápletka vás příjemně navnadí k tomu, abyste dočetli až do konce. K tomu jistě přispívá i odhalování jednotlivých tajemství, kterými je opředeno hned několik hlavních postav. A navíc nechybí ani pořádná dávka romantiky. Právě kvůli tomu bych toto dílo doporučila především ženám, které mají rády příběhy plné napětí. Jsem si jistá, že zejména ke dvěma z mužských postav zahoří nejedna žena sympatiemi, jsou to totiž typičtí alfasamci. Na druhou stranu příjemnou dávku romantiky podkopává trochu drsný způsob, kterým vrah zabíjí své oběti. Zkrátka tohle čtení je především pro ženy, které nejsou žádné citlivky.

 

Ukázka:

„Co říkal?”

„Měl pocit, že mě poznává.”

„Nemožné.”

Zjevně ne tak docela. Napalius byl tak žárlivý a sobecký, že to hraničilo s psychózou, ale jeho schopnost pozorovat a správně interpretovat jednání druhých mu vynášela nepředstavitelné bohatství a moc, kterou velice rád zneužíval. A teď jí určitě četl myšlenky, protože jeho sevření opět zesílilo. „Vypadáš… vůbec nevypadáš jako ta žena, kterou jsi byla, když tě poznal.” A výhružně: „nebo snad ano?”

Tohle byla přesně ta paranoia, kterou tak dobře znala. Věděl, o čem mluvila a s kým, co dělala a kdy. Vlastnil ji a ona z vlastní zkušenosti poznala, jak ho každé nenadálé narušení jeho spokojeného života dokáže rozzuřit. 

Žena, která nemohla křičet – Christina Doddová. Jota, 2018.

logo_Jota