Dnes potěším příznivce historických románů: ráda bych vám totiž představila další zajímavý příběh. Pokud zrovna hledáte inspiraci ke čtení, mohl by vás zaujmout Sen o šicím stroji, který napsala Bianca Pitzorno. Někteří z vás možná dokonce autorku už znají, protože v ČR vyšlo již několik jejích titulů.

Bianca Pitzorno vás zavede do Itálie, kde v jednom městečku na počátku minulého století žila mladá švadlenka. Ta dochází do bohatých rodin, opravuje jim oblečení, šije nové šaty či výbavu do domácnosti. Dostává se mezi různé lidi, mlčky pracuje, bere svým zákaznicím míry, šije a poslouchá… A sleduje, jak jednotlivé rodiny žijí. Pro lidi kolem sebe je neviditelná. A tiše se stává svědkyní všeho, co si její zákaznice sdělují. Jaká skrývají tajemství? O čem sní? Po čem touží?

I hlavní hrdinka má svůj sen. Ke své práci potřebuje šicí stroj, bohužel však žádný nevlastní. Využívá ten, jenž mají k dispozici bohaté rodiny, které navštěvuje. A nyní už asi tušíte, kam míří název knihy: stane se i ona hrdou majitelkou tohoto úžasného vynálezu, díky kterému by získala absolutní nezávislost? A pokud ano, bude její život takový, jaký si vysnila?

Román zaujme čtenáře, kteří mají rádi vyprávění se silnými hlavními hrdinkami překonávající různá příkoří. Autorka vás seznámí s pracovitou dívku, jejíž osud vás chytí za srdce. Nemá jednoduchý život. Čemu všemu bude muset čelit? To vám neprozradím, ale mohu vám slíbit, že se máte na co těšit!

Stačí přečíst pár stránek a příběh vás do sebe hned vtáhne. Podobných vyprávění, která se však trochu liší hlavní zápletkou, najdete na knižním trhu spoustu. Přesto mohu napsat, že Sen o šicím stroji stojí za přečtení. Autorka nic zbytečně neprotahuje. Kniha má pouze dvě stě padesát stran, což opravdu není moc. Pro zdatnější čtenáře půjde o jednohubku. Ale díky tomu má děj spád. Ačkoli nepatřím k lidem, které by od čtení odradil vyšší počet stran, bylo příjemné zase jednou sáhnout po knize ukrývající v sobě dobře napsaný příběh na pár stránkách.

Jak už to tak v bývá, hlavní postavy jsou smyšlené. Jednotlivé příhody, které prožívají, však mají základ v reálných událostech. Autorka čerpala inspiraci z vyprávění své vlastní babičky. Zpracovala fakta, pozměnila je, někdy upravila závěr a přidala další postavy. Dá se tedy říci, že podobné události, o kterých vypráví, se skutečně staly. Zejména po válce plnily švadleny důležitou roli ve společnosti: lidé se snažili zachránit vše, co šlo. A využívali již existující látky a oblečení. A i později, kdy lidé mohli nakoupit konfekční oblečení, ti z vyšší společnosti stále dávali přednost šatům „na míru“. Ty si samozřejmě objednávali u vyhlášených švadlen ve vyhlášených krejčovstvích. Říkáte si, proč autorka pro svůj román zvolila právě tento námět? Odpověď je jednoduchá: aby švadlenky neupadly v zapomnění. A zároveň připomíná, že šití je především kreativní činnost!

Ponořte se do vyprávění, v němž šicí stroj symbolizuje pokrok a svobodu.

 

Ukázka:

Bylo mi sedm let, když mi babička začala svěřovat drobné práce na šatech, které si u ní nechávaly šít její klientky v obdobích, kdy neměla zrovna žádné nabídky na šití v domácnostech. Zůstaly jsme samy po epidemii cholery, která bez rozdílu pohlaví zkosila moje rodiče, bratry, sestry a všechny ostatní babiččiny děti i vnuky, tedy moje tety, strýce, bratrance a sestřenice. Dodnes nechápu, jak jsme tomu mohly uniknout.
Byly jsme chudé, ale to jsme byly už před epidemií. Naše rodina nevlastnila nikdy nic, kromě síly mužských paží a zručnosti ženských prstů. Moje babička a její dcery a snachy byly ve městě proslulé svou šikovností a pečlivostí při šití a vyšívání, svou čestností, čistotností a důvěryhodností při vykonávání prací v bohatých domácnostech, kde se dokázaly s určitou grácií zhostit role pokojských i péče o garderobu. A také byly skoro všechny dobré kuchařky. Muži nádeničili jako zedníci, nosiči, zahradníci. Fabrik, které přijímaly dělníky, nebylo v našem městě mnoho, ale pivovar, lisovna olivového oleje, mlýn, a pak taky nekonečné práce při hloubení vodovodu často potřebovaly nekvalifikovanou pracovní sílu.
Pokud se pamatuju, nikdy jsme netrpěli hlady, i když jsme se museli často stěhovat a občas se mačkat v nebytových prostorech v historickém centru, to když jsme zrovna neměli na zaplacení činže v těch nejskromnějších bytech, v nichž bydleli lidi z naší vrstvy.
Když jsme zůstaly samy, bylo mi pět a babičce padesát dva. Byla ještě v plné síle a mohla se vrátit do služby do jedné z rodin, pro které pracovala jako mladá a zanechala u nich dobrý dojem. Jenže ty by jí nedovolily vzít si mě s sebou a ona mě nechtěla dát do jednoho z ústavů pro sirotky provozovaných jeptiškami, které sice ve městě byly, ale měly velmi špatnou pověst. I kdyby pracovala jen napůl, nevěděla by, co si se mnou počít během dne. A tak si předsevzala, že nás obě uživí jen šitím, což se jí podařilo do té míry, že si nepamatuju na to, že bychom tehdy trpěly jakýmkoli nedostatkem. Bydlely jsme ve dvou místnůstkách v suterénu jednoho paláce v úzké dlážděné uličce v centru a nájem jsme platily v naturáliích: každodenním úklidem vchodu a schodiště až do čtvrtého patra. Babička tomu každé ráno věnovala dvě a půl hodiny, vstávala za tmy, a teprve když odložila kbelík, hadry a koště, začínalo šití.

Sen o šicím stroji – Bianca Pitzorno. Praha: Metafora, 2023.

logo