„Svět je v mých očích hromada svinstva,“ tvrdí v jedné větě hlavní hrdina románu Než slehne rudý prach, mladý právník učící se žít v bezskorpulózním světě čínského práva. A tak se pojďte nechat pozvat na tu hromadu, na níž se s gustem slétají masařky. Mu-žung Süe-cchun to umí. A až překonáte prvotní údiv nad tím, do jakého společenského a morálního prostředí jste se to dostali, pak spolu s gradující zápletkou, začínáte sympatizovat s hlavním hrdinou. A to ze stejného důvodu, z jakého on přijal svůj život takový jaký je – z pouhého pudu sebezáchovy.

Život bez skurpulí bych bez nadsázky nazvala syrovým.

Pro ženské čtenářstvo pak může být tento román dobrým vysvětlením mužského šovinismu a snad i vysvětlením mužských zálib v ženách, které jsou základem ukotveny v jistém množství „investic“ do své ženy a milenky, aby pro ně vůbec měla nějakou hodnotu. Ženským okem čtenářky tohle vnímáte tak silně, až v tom začnete vidět jakési pravidlo obecného přežití lidstva. A úspěchu těch silnějších.

Nebo ne?

Pro muže je to pak návod na to, jak porozumět svým egoistickým potřebám, jak přežít v drsném světě mužů a jak se stát tak trochu úspěšným hulvátem. Protože jen ten má šanci žít, nikoliv pouze přežívat.

Hlavní děj je ale neuvěřitelně košatý. Přitom v něm nezacházíme do velkých oklik, stále se myšlenkově i místně držíme na jedněch místech, přesto se toho tu tolik děje! Velmi lehce se udržuje napětí, zvědavost a od knihy se vážně nedá jen tak odejít. Těch pár lidí v ní vám na chvíli vstoupí do života a bude hlodat tak dlouho, dokud se nedostanete na poslední stránku. A každý z jiného důvodu, jeden z toho, že je muž, který už neví, co s penězi, druhý pak z toho důvodu, že to je žena toužící po lásce, kterou nikdy nemůže mít, a tak po ní už vlastně ani netouží.

Všechny touhy a všechno lidství je tu potlačeno a každé ráno vytřeno z očí jako ospalky, jak na jednom místě autor trefně napsal…

I přes všechno to není depresivní kniha, nazvala bych ji spíše tvrdě realistickou. Wej Tu je velice inteligentní, na svět pohlíží bystrým pohledem, umí se v něm pohybovat, až na pár chyb umí opravdu přežít, ale přesto v něm čas od času cítíte ten palčivý uhlík „nepatřičnosti do tohoto světa“, který tušíte i v pozadí jeho heroických podlých činů.

Ukázka:

„S mravy to jde z kopce všeobecně, na lidi s charakterem v podstatě už nenarazíte, o hrdinech nemluvě. Život ve městě je čím dál hrubší a povrchnější – hlavně že se žije. Přežít je heslo dne. Potřebuje snad ještě někdo sevřít v náručí, třeba jen symbolicky?“

„Samozřejmě mě jí bylo líto, kdybych jí tak mohl říct: hlupánku, ještě se toho nachodíš, tohle ale naposledy, co tě doprovázím.

Chytila se mě za ruku, že tedy ještě půjde, jen pomaleji. Konečně. Před výlohou butiku Ports 1961 upadla do vytržení před elegantními šaty modré barvy: ty si musí ihned zkusit! Padly ji jedna báseň, krásně zdůrazňovaly její útlou figuru. Bylo to naposledy, co jsem za ni utrácel, chtěl jsem, aby to stálo za to, požádal jsem prodavačku, ať přidá ještě jeden krátký bílý kabátek, vypadala v něm jako princezna.“

Než slehne rudý prach – Mu-žung Süe-cchun, Argo, 2018