Kdo by neznal nesmrtelný příběh Hanse Christiana Andersena o dívce, napůl rybě napůl člověku, která zatoužila po obyčejném lidském životě. Mořskou pannu/vílu si v příbězích a pohádkách předáváme z generace na generaci a dívka se dočkala nejednoho zpracování. Mořský svět čtenáře i autory fascinoval asi vždy, a to proto, že je to pro nás něco neznámého a neobjeveného. V dobách námořníků se právě ztroskotání lodí přikládalo za vinu těmto krásným, avšak zrádným dívkám, které přivedly námořníky na scestí.

No a nyní vyšla u nakladatelství Jota novinka, ve které se autorka vrátila zpět v čase, oprášila pohádkové kořeny (a oceán k tomu) a pustila se vytvoření zcela nové Mořské panny. Jak už napovídá název, bude se v knize vyprávět o dívce, která se na lidská svět dívá skrze safírové vlny.  Mořská panna, která žije v modrých hlubinách oceánu se zprvu od té nám známe nebude lišit. I ona bude toužit po lidském světě – jelikož pro ni bude lákavé to, co je neznámé – a rozhodne se stát jeho součástí. Prostředí příběhu je zasazeno do dob dřívějších, kdy mořskou hladinu protínaly lodě s námořníky a objeviteli. Jednoho chladného večera se mořská panna dostane do sítě rybáře, a to jí změní dosavadní život. Ačkoliv by toho mohl zneužít, on ji nechá jít opět zpátky do moře. Toto vlídné gesto zapříčiní to, že se dívka vrátí a rozhodne se zůstat. A od té doby se z ní stává Amelie.

Od té doby se Amelie začne učit, jak žít „obyčejným“ ale pro ni atraktivním lidským životem. Osvojí si gesta, správnou mluvu i tradice a začne si na tento život zvykat. Její štěstí ale bohužel nepotrvá dlouho, jelikož se náhle ocitá bez svého manžela a musí se dál naučit žít sama.

A právě v této chvíli jí do života vstoupí T.P.Burnam, showman a sběratel kuriozit. Pro něj se Amelie stane úchvatným kouskem, ze kterého se rozhodne udělat lákadlo svých představení. Na Amelii tak čeká najednou zcela jiný život. Nemusí se skrývat a předstírat, že je „obyčejná“, ale smí hrdě vystavovat svůj šupinatý ocas a obnaženou hruď.

Nepotrvá ale dlouho a Amelie pozná, že my lidé máme jedno velké specifikum – to, co je pro nás neznámé,  logicky nevysvětlitelní či neuvěřitelné začneme odsuzovat a nakonec se k tomu otočíme zády.

Mořská panna je hluboký příběh, který má do klasické „andersenovky“ poměrně daleko. Ameliin přerod v člověka byl popsán velice nadneseně a detailně, což přidalo na autentičnosti příběhu. Další velké plus je doba a prostředí. Asi právě tím, že bylo vše zasazeno do dřívější doby, působil příběh dobrodružněji a v některých momentech i pohádkověji. Když na začátku Amelii chytil rybář do sítě, tak jsem si vyloženě v hlavě představovala takové ty typické obchodní dřevěné lodě, které měli znak mořské panny na přídi. A nebo naopak při výstavách, kde byla Amelie hlavní atrakcí, mi to zase připomnělo film Největší showman.

Autorka v podstatě velice krásně vylíčila lidský svět. Zaměřila se zprvu na jeho krásu a postupně k pozitivům začali přicházet i negativa a svět začal být takový, jaký prostě opravdu je. Aby ale v příběhu zachovala kontinuitu, zaměřila se také na linii lásky, která nesměla chybět.

Když jsem se do knihy pouštěla, tak jsem ani nečekala, že by mě mohla tak překvapit a okouzlit. Pokud uvažujete, že si knihu pořídíte, tak už nad ničím nepřemýšlejte a určitě si ji pořiďte- nebudete litovat!

Ukázka:

„Kdysi dávno žil na studeném, skalnatém pobřeží jeden rybář.

Žil sám, protože se mu nikdy nepodařilo přesvědčit nějakou ženu, aby s ním sdílela jeho bezútěšný domov. Moře miloval nade vše, a i proto se nikdy neoženil. Ženy totiž mužům vidí do duše víc, než by si oni sami přiznali.

Ačkoliv miloval studené kapky dopadající na jeho tvář a mraky převalující se na horizontu, stále toužil potkat někoho, komu by daroval své srdce. Jednoho večera, na konci velmi dlouhého dne, vytáhl z vody síť a našel v ní ženu – tedy vypadala jako žena. Měla černé vlasy a oči šedé jako nebe před bouří. Místo nohou měla lesklý rybí ocas.“

 

Mořská panna – Christina Henry. Jota, 2019.