Les v domě

Alena Mornštajnová patří k nejoblíbenějším českým spisovatelkám. Má na svém kontě několik bestsellerů a jejím knihám jsem propadla i já. Proto vám dnes přináším recenzi na její nový román Les v domě.

Tentokrát vás autorka zavede do 90. let a vylíčí vám dětství jedné dívky. A nejspíš tušíte, že tato dívka pochází z problémové rodiny… Zajímavé je, že se nedozvíte dívčino jméno. Jen příjmení. Blízcí ji totiž oslovují cácoro, nikdy jinak. Cácora žije společně s matkou a prarodiči v domě na kraji lesa. Její dětství však není šťastné. Lidé, kteří by ji měli milovat, se k ní postupně otáčí zády. Cácora vyrůstá obklopena příkazy, stížnostmi, napomínáním, peskováním a pocitem, že o ni nikdo nestojí. Cítí se osamělá. A nemůže se zbavit strachu z lesa. Les obklopuje jejich dům, ale často se dostane i dovnitř. Přímo k ní.

Les je metaforou. Znázorňuje něco, co se cácoře děje a co by se žádnému dítěti dít rozhodně nemělo. Po dlouhé době musím velmi přemýšlet o tom, co vše vám z děje příběhu chci prozradit. Mělo by v recenzi zaznít hlavní téma knihy? Domnívá se, že ano. Přesto to tentokrát neudělám. Samotné vyprávění není příliš rozsáhlé a nejsem si jistá, zda bych tím neřekla úplně všechno. Prozradím však, že autorka se zabývá velmi bolestivým tématem a po přečtení knihy vám bude těžko na duši. Zjistíte totiž, že snaha vyřešit některé problémy, ve kterých se člověk bez vlastního přičinění ocitl, může být stejně marná jako boj s větrnými mlýny.

„Mlčení, přitakávání a nevměšování se byla dobrá taktika. Kdybych se jí držela, můj život by možná vypadla jinak.“

Hádky, dusno, nevýhody spojené se společným bydlením dvou generací – na tom se zakládá děj příběhu. Matka cácorky a její babička si nerozumí. A není se čemu divit, ani cácorky matka neměla lehké dětství. A nevinné dítě, které spoustě věcí nerozumí, se ocitne uprostřed slovní bitvy dospělých. Všichni moc mluví, zapomínají, že občas je lepší mlčet. Cácora to však ví. Jinak by ostatní řekli, že překrucuje pravdu. A kvůli svým lžím by ztratila lidi, které má ráda. A tak cácora slíbí, že neřekne nic, čím by dospělé rozčílila.

„Jako kdybych nevěděla, že jsou věci, o kterých nesmím nikomu nic říct, protože jiným lidem způsobí jenom smutek a trápení.“

Rodina cácory skrývá tajemství. Něco, o čem se nemluví. A nikdy o tom nesmí mluvit ani cácora. Proto nemá žádné kamarády, s nikým se nemůže sblížit. Snaží se splynout s davem, být neviditelná. Dělat jen to, co lidé kolem ní očekávají. Co se stane ve chvíli, kdy si malá dívka pustí pusu na špacír? Možná si myslíte, že špinavá tajemství vyplují na povrch a vše se vyřeší. Ale tak to není…

„Zlobivé holky si lásku nezaslouží.“

Chování hlavních hrdinů nepochopíte. A racionálně uvažující člověk ho ani pochopit nemůže. Vždyť právě nejbližší lidé v rodině by dítěti vždy měli být oporou. Zastávat se ho, chránit ho a vychovávat ho podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Občas to tak ale bohužel není. A pak dojde k napáchání obrovských škod. Dítě prožije situace, na které nikdy nezapomene. Tyto okamžiky se mu budou vracet v podobě nočních běsů. Nikdy se s tím nevyrovná – ani v dospělosti. Špatné zážitky si s sebou ponese po zbytek života.

Cácora vyroste. A vy nahlédnete i do jejího života v dospělosti. Připadá si zbabělá a bojuje s pocitem, že selhala. Nedokázala se vzepřít tomu, co se jí dělo. Potrestáni byli nevinní a skutečný viník naopak vyvázl bez trestu. Dobře ví, že se nesmí nechat vtáhnout zpět do starého světa. Musí si vybudovat nový, bezpečný. Konečně se ale pustí do boje – nedopustí, aby les získal další oběť.

„To, k čemu jsem se rozhodla, nebylo snadné, ale byla to jediná možnost, jak les porazit.“

Alena Mornštajnová napsala další příběh, který vám uvízne v paměti. A třeba z vás udělá i lepší rodiče: uvědomíte si, jak moc je důležité vlastní děti chránit před nástrahy světa, které se mohou skrývat i mezi nejbližšími. Není to snadné čtení, ale velice rychle se do příběhu ponoříte a nepřestanete číst, dokud neotočíte poslední stranu. A závěr? Ten vás dostane. Mě dostal.

Ukázka:

Odvahu mi nedodala ani babina varování, kterými mě častovala už od poloviny letních prázdnin.
„Nezapomeň, svět je zlej a lidi jsou ty nejhorší stvoření. S nikým se nevybavuj a s lidma, který neznáš, nikam nechoď. Nenechej se oblafnout hezkejma řečičkama, jinak se ani nenaděješ a něco špatnýho se ti přihodí. Město je město, to není jako tady u nás na vsi, kde se všichni známe. Tam se člověk ztratí raz dva.“
Pomyšlení na neznámé město plné nástrah a zločinu mě opravdu děsilo. Vždyť jsem se necítila bezpečně ani na naší zahradě a sama jsem nesměla ani na ulici, a teď mi babi nasadila do hlavy představu šedého betonového monstra obývaného otrlými bytostmi, které dělají samé hrozné věci.
Pořád mi ale nebylo jasné, proč mě teda máma přehlásila z vesnické malotřídky na velkou školu ve městě.
„Je to blíž a mám to při cestě,“ řekla mi, když jsem se jí zeptala. „Už jsem s tebou projezdila dost benzinu.“
A tak jsem se radši dál nevyptávala, abych se zase nedozvěděla, že se mnou má jenom starosti a výdaje.
Pro jistotu jsem se babi, chrlící na každém kroku výchovná varování, vyhýbala a krásná letní dopoledne jsem místo na zahradě trávila schovaná s knížkami ve svém pokoji. Pár dní před začátkem školního roku mě ale stejně zase rozbolelo břicho a v noci mě budily tíživé sny, takže místo abych začala třetí třídu odpočinutá a opálená, první školní den jsem vypadala, jako kdybych se vzpamatovávala z těžké nemoci.

Les v domě – Alena Mornštajnová. Brno: Host, 2023.