Leïla Slimani: Něžná píseň

Vůbec se nedivím tomu, že Leïla Slimani dostala za tuto knihu literární Goncourtovu cenu, jelikož Něžná píseň je vším možným, jen ne něžnou písní. Možná čteno povrchně, pak tam jisté stopy něhy najdete. Ale díky tomu, že na vás autorka vysype celou prvotní hrůzu hned v první kapitole, dostává čtenář do vínku pro každou další stránku už celkem normálního, leč stále bravurně psychologicky vykresleného příběhu, pořádnou dávku mrazení v zádech. A nedůvěru ke všemu, co čtete. Ne snad nedůvěru faktickou, příběh je uvěřitelný až syrově, ale nedůvěru k lidem, o kterých si čtete. Co bude tím prvním, kde poznáte náznaky budoucích událostí, jež vámi otřásají už v první kapitole? Co bude tou poslední kapkou, která spustí ta strašná stavidla?

Jemné subtilní psychologické drama?

Tato charakteristika mne zaujala hned v anotaci a na obalu knihy. Opravdu přesně vystihuje, co v tomto příběhu najdete. Dokonce je to jedna z tak výrazných knih, že máte po dočtení chuť si ji přečíst znovu s tím, že budete v dialozích a událostech pečlivě vykreslovaných do nejmenších emočních detailů hledat to, co policejní psycholog ve spisech závažných trestných činů. A nejhorší na tom je, že všechno se jevilo tak normální. Tak krásné, tak idylické. A že to kazily jenom takové ty normální a běžné propady čerstvých matek a unavených chův. Dvou světů, které představuje Myriam, matka dvou dětí, a Louisa, chůva a matka odrostlé dcery, která hraje v příběhu podivnou stínovou roli…

V uličkách Paříže probíhá normální život…

Jsou tu normální byty, normální ženy a snad jen na náš český vkus je tu příliš mnoho rodin, jež pod svá křídla přibírají chůvy ke svým dětem. Dá se to pochopit a popravdě, nebýt té prokleté první kapitoly v této knize, tak se nevědomky kochám růžovým příběhem a představou, že jsem právě ta matka, které bylo z tíživé mateřské role ubráno tím, že má hospodyni a služku pro všechno. A navíc takovou, která zajistí i teplý lidský krb a malému bytu opticky dodá prostor už jen svou přítomností a vybraným vkusem. Všechno je tak normální! Tak normální, že právě to dodává celému příběhu na temnotě a provází vás podivné chvění – protože právě ten strach, že vše tak děsivé pochází z úplně normálních situací?

Ukázka

„Kolem vymrzlé skluzavky se shukují chůvy a jejich dětská armáda. Ve svých naducaných bundách, které jim brání v pohybu, pobíhají děti jako tlusté japonské panenky, s fialovými prsty a nudí u nosu. Vydechují bílou páru a rozplývají se nad tím. Miminka v plné polní pozorují z kočárků své starší sourozence. Možná pociťují stesk a netrpělivost. Jistě se nemohou dočkat, až budou moci šplhat po dřevěném žebříku a trochu se zahřát…

… Jsou tu i matky s roztěkanými pohledy. Ženy, které nedávný porod odsunul na okraj světa a jež tady na lavičce cítí tíhu svého ještě stále povislého břicha.  Nesou své tělo plné bolesti a výměšků, tělo páchnoucí zkyslým mlékem a krví. Vláčí ho za sebou, tohle tělo, kterému nedopřeji odpočinek ani péči…

… Nějací muži tu jsou také, ale mezi nimi a lavičkami, pískovištěm a dětmi tvoří ženy neproniknutelný obranný obal. Potulující se muži, muži, kteří se zajímají o svět ženušek, vzbuzují nedůvěru. Ti, kteří se usmívají na děti a pokukují po jejich buclatých tvářičkách a nohou, jsou odehnání. Babičky nad tím vzdychají: „Všichni tihle pedofilové, co jich dneska je. To za nás nebylo.““

Něžná píseň – Leïla Slimani. Argo, 2017.