Osudová láska

Pomněnčino dítě je dalším románem Amandy Prowse, který u nás nedávno vyšel. Už podruhé v poměrně krátké době se dostávám k tématice rasové problematiky v knize. Tentokrát jde o zapovězenou lásku mezi běloškou a černochem – dokážete si představit, že byste nemohli být s tím, koho milujete, pouze kvůli odlišné barvě kůže? Nestává se mi příliš často, že bych četla příběh, který by byl tak plný lásky, lží, zklamání, intrik a jedné z největších životních ztrát. Garantuji vám, že s hlavní hrdinkou budete soucítit, milovat, brečet, utápět se v žalu a přát si, aby všechno dobře dopadlo. Neváhejte a nechte se autorčiným vyprávěním zcela pohltit.

„Život není žádná pohádka – vítej ve skutečným světě.“

Hlavní hrdinka Dot Simpsonová žije se svými rodiči a mladší sestrou v Londýně. Její matka pracuje v rezidenci Merchant’s House jako kuchařka. A právě toto místo se Dot stane osudovým. Na párty, kterou pořádá významná rodina Arbuthnottových a na které Dot vypomáhá své matce jako servírka, se seznámí se Solomonem Arbuthnottem. Ona je dívkou z East Endu s broskvově růžovou pletí, velkýma zářícíma očima a několika pihami na rovném nose, on je středně vysokým, štíhlým a šlachovitým černochem z Karibiku s hlasem hebkým jako horká čokoláda, hlubokým a přitom jemným. Sol je prvním černochem, se kterým kdy Dot promluvila. A i přes některé předsudky, které se o nich tradují, hned zjišťuje, že je to normální chlapec jako každý jiný. Sola přitahuje upřímnost a bezprostřednost osmnáctileté dívky. Oba okamžitě zahoří vzájemnými sympatiemi, které se brzy promění v lásku. Je však mezi nimi mnoho rozdílů – nejen v barvě pleti, ale také ve společenském postavení. Zatímco Dot je dívka z chudé londýnské rodiny, Sol se svými rodiči vyměnil svůj domovský ostrov Svaté Lucie v Karibiku za vlhké dlažební kostky Londýna, protože jeho otec se stal vojenským poradcem britské vlády v otázce karibské obrany. Jeho postavení tak znamená velké komplikace, které jejich lásce bohužel nepřejí. Jako by se proti nim spikl celý vesmír.

„Vládne nám vesmír a my jsme jen pěšáci na šachovnici, kteří nemají jinou možnost, než se smířit se situací, které jsme podřízeni mnohem více, než bychom si dokázali přiznat. A nezáleží na tom, co chceme, ale na tom, jestli máme sílu nebo touhu s tím bojovat.”

Toto dílo vypráví o osudové lásce mezi mužem a ženou, která je však velmi komplikovaná a plná předsudků od osob, od kterých takové jednání bolí nejvíce – od těch nejbližších. Rodiče Dot jsou přesvědčeni, že si jejich dcera ve vztahu s černochem zkazí život a považují Sola za toho, kdo touží pouze po krátkém povyražení. Dot trvá poměrně dlouho, než si uvědomí, že její rodiče za ní budou stát jen tehdy, když bude dělat to, co oni chtějí. Solovi rodiče se zase domnívají, že Dot je dívka, která chce pouze využít příležitost, protože si tak může zajistit krásný život. Přece si jejich syn nemůže vzít nevzdělanou dceru místní kuchařky! Zdá se, že pro obě strany je jejich vztah pouze velkou ostudou – ačkoli důvody jsou vždy odlišné.

„Snáším to, protože vím, že každá změna potřebuje čas. Nemůžu změnit celý svět, ale můžu změnit alespoň ten, ve kterým žiju, tím, že se postavím předsudkům a budu si stát za tím, co považuji za správný, pokud budu moct.”

Líbilo se mi pozorovat, jak se postavy vyvíjejí. Zpočátku bylo z toho, jakým způsobem jsou Dot vkládána slova do úst, zřejmé, že jde o mladou možná trochu naivní (ale hlavně zamilovanou) dívku, která nemá příliš zkušeností se životem. Ačkoli byl Sol pouze o čtyři roky starší, pocházel z takové společenské vrstvy, že se vyjadřoval mnohem kultivovaněji. Postupně s tím, jak Dot dospívala a dostávala další a další kopance od života, tento rozdíl mezi postavami v podstatě zcela vymizel. To, co si musela prožít, ji naprosto změnilo.

„Člověk musí jít za svými sny. Jenže někdy je lepší nechtít toho příliš.”

Ke knize mám jednu jedinou výtku – její název pro mě byl po přečtení několika stránek tak trochu spoilerem, protože jakmile zjistíte, kdo je Pomněnka, odkryje vám určitou část dějové linky, což je velká škoda. Naštěstí to zdaleka nepředstavuje závěr příběhu, takže o další překvapení a zvraty v ději tím nepřijdete. Až na tuto zmínku v samotném názvu však děj opravdu není předvídatelný.

„Každá volba má nějaké svoje následky, nějakou cenu, kterou musíš zaplatit, a ty se vždycky musíš zeptat sama sebe, jestli ti to za to stojí.”

Ani nedokážu pořádně popsat, jaké pocity jsem při čtení prožívala. I když je Dot dívka, která se umí poprat se životem, tolik jsem jí chtěla pomoct v jejím boji o lásku, jenže nemohla jsem. Jediné, co jsem mohla, bylo obracet jednu stránku za druhou a doufat, že ve svém boji přece jen zvítězí. Pomněnčino dítě patří ke knihám, které vás chytí za srdce. Tohle si prostě musíte prostřednictvím čtení prožít.

Ukázka:

Dot plakala a přerývaně dýchala, na tváři ji pálila tátova facka a spodní ret jí začal natékat, jak do něj silně kousala. „Já mám normálního kluka a nechci, aby se mě prstem dotýkal někdo jinej.”

„No tak o to ses pěkně postarala, to víš, že nebudou! Úplně se mi hnusíš. Zasraná děvka černejch – moje vlastní dcera!” Teď už křičel.

Ta hádka vyhnala Joan dolů do přízemí, stála schovaná v kuchyni, župan si držela u krku a měla zavřené oči. Chtěla svoji dceru utěšit, toto však muselo být řeceno.

„Jak sis mohla myslet, že by tohle mohlo dobře dopadnout? To bys musela bejt úplně blbá nebo šílená – a nevím, jestli jsi jedno nebo druhý, možná vobojí!”

„Ty ses s ním nikdy nesetkal, nikdy jsi ho ani neviděl, takže nechápu, jak si můžeš bejt tak jistej a tak hrozně mluvit, když ani neznáš toho člověka, před kterým mě varuješ. On se ke mně choval krásně, tati, a budu s ním šťastná. Tys vždycky říkal, že chceš, abych byla šťastná!” 

Pomněnčino dítě – Amanda Prowse. Omega, 2017.