Dnes bych vám ráda představila novinku od oblíbeného českého spisovatele Jiřího Březiny.

Tento českobudějovický rodák před lety debutoval detektivkou Na kopci, za kterou v roce 2014 získal Cenu Jiřího Marka za nejlepší český detektivní román. Což by vás mělo přesvědčit, že skutečně stojí za přečtení – navíc kniha nedávno vyšla po deseti letech v upravené reedici. Mezi čtenáři je velmi oblíbená také jeho detektivní sérii s hlavním představitelem (policistou) Tomášem Volfem (Promlčení, PoledniceVzplanutí, Mizení a Nalezení). Autor nezapomíná ani na děti: pro devítileté čtenáře napsal dobrodružný příběh Noční slunce.

Ale teď už ke slíbené novince: nyní si můžete přečíst příběh, který se z autorovy tvorby lehce vymyká. Jde o román s názvem Labuť a lovec, v němž Jiří Březina spojil hned několik neobvyklých témat. Vrací se daleko do minulosti – do pravěku, zároveň však nezapomíná na přítomnost, která se do jeho vyprávění také prolíná. Námětem se stal především mýtus o labutí panně, jenž patří k nejstarším lidským vyprávěním a znají ho snad všechny kultury světa (i když někdy může dívka být ukrytá v jiném zvířeti než v labuti). A velkou roli zde hraje také příroda. Příznivci českých románů jistě ocení, že děj autor zasadil na Šumavu, kde se před tisíci lety rozprostíralo území mezolitických lovců. Protože však platí heslo „pokrok nezastavíš“, i tito lovci museli čelit nově příchozí civilizaci zemědělců a pastevců. Jak to dopadlo? To všichni dobře víme: silnější a materiálně bohatší kultura nakonec vždycky pohltí tu slabší. A tento střet kultur autor ve svém vyprávění dokázal zachytit.

„Cesta za úlovkem je složitá. Lovec se ale nevzdává.“

Dovolím si tvrdit, že tímto románem autor na rozdíl od svých předchozích děl nezaujme široké spektrum čtenářům. Jednak kvůli stylu psaní a pak také kvůli tématům, jenž do vyprávění zapojil. Sám přiznává, že už od dětství ho fascinovala prehistorie. A tato fascinace ho zatím neopustila: rád navštěvuje místa spjatá s archeologickými památkami, mohylová pohřebiště, hradiště a dávná poutní místa. V létě pravidelně tráví čas na Šumavě a pokouší se najít stopy po pravěkých obyvatelích, kteří tam žili. Není tedy divu, že tuto fascinaci promítl i do jednoho ze svých příběhů.

Styl psaní je až poetický a musím říct, že i dějové zpracování je v mnohém výjimečné (opět v porovnání s předchozími knihami). Na jednu stranu se děj příliš nevyvíjí (autor se stále točí kolem jedné stejné věci), ale na druhou stranu mohu své předchozí tvrzení zároveň popřít. Teď si říkáte, jak moc si protiřečím… Je totiž třeba hodně číst mezi řádky, abyste pochopili, co chce autor svým příběhem říct. Spoustu věcí neříká přímo, ale jen se jich zlehka dotkne. Záleží na vás, co všechno si z tohoto románu odnesete.

Příběh je smyšlený, ale zároveň se dotýká reality. Autor tedy vytvořil fiktivní svět, který se však opírá o skutečné vědecké poznatky a nálezy z reálných míst. Myšlení a duchovní kulturu si ovšem domýšlel, ačkoli sám zdůrazňuje, že se vždy snažil inspirovat etnografickou literaturou.

Pokud máte rádi přírodu a láká vás spojení pravěku a mýtů, pak by vás tento mytologií prostoupený příběh z dob mezolitu mohl oslovit.

Pokud vás recenze oslovila, nenechte si knihu ujít! Ve vašem oblíbeném knihkupectví ji najdete od 22. dubna. Doporučená cena je 349 Kč, ale na webu nakladatelství Albatros Media ji pořídíte se slevou.

Ukázka:

Říční lidé vědí, že každý den může přinést neštěstí. Na životě nelpí.
Život je všude.
Přelévá se.
Jako se voda z řeky přelévá do tůní, aby se zrána
proměnila na mlhu.
Jako se mlha sráží v kapičky na jehličí a rybářských
sítích pověšených za chatou.
Kletba, kterou Labuť přinesla, je jen další z nástrah,
kterým musí lidé čelit. Stejně jako ryby čelí pastem žen a jeleni šípům mužů.
Lovec pro tu zvláštní bytost vybojoval život, nikdo se s ní ale nepřátelí. Málokdo jí pohlédne do očí, ty černé labutí linky, táhnoucí se od nich po spáncích, je zrazují.
Labuť se ale také přátelit nechce.
Dělá to, co ostatní. V noci se poddává Lovci. Její tvář má ale stále neměnný výraz. Tak jako vodní pták se také ona ani neusmívá, ani nemračí. Často sleduje oblohu.
Lovec vždy zatají dech. Každou chvíli se jeho kořist může proměnit zpátky. Nohu už má zdravou.
Rozběhne se, roztáhne ruce, stanou se křídly. Několikrát máchne a odlepí se od země.
Krk se jí protáhne, drobná tvář se promění.
Než se Lovec vzpamatuje, bude z dívky jen silueta na obloze.

Labuť a lovec – Jiří Březina. Praha: Vyšehrad, 2024.

logo-albatros-media-5162a4e38cf92