Časodějnictví – dar nebo prokletí?
Milujete fantasy? Pak nepřehlédněte novinku na knižním trhu s názvem Časodějové – Klíč k času, jejíž autorkou je Natalja Ščerba. Jde o její první dílo, které u nás bylo vydáno, ale jsem si zcela jistá, že nebude poslední – po přečtení prvního dílu ze série Časodějů prostě budete chtít další pokračování.
Hlavním tématem je cestování časem. Natalja Ščerba vás zavede do světa, ve kterém existují dvě země – Ostala a Eflara. Staří hodináři mezi nimi vytvořili časovou propast, ta se však nyní zkracuje a hrozí, že první z nich pohltí druhou. Zatímco na Ostale žijí obyčejní lidé, kteří používají hodiny pouze k měření času, na Eflaře žijí mocní mágové – ti dobře vědí, co všechno čas dokáže. Velmi dobře se vyznají v časodějnictví, tedy v magii, díky níž dokáží ovládat čas.
„Ten, kdo zná tajemství času, může snadno ovládat osudy jiných.“
Postavou, na jejíž bedra tato tíživá situace mezi zeměmi dopadá nejvíce, je teprve třináctiletá Vasilisa. Dívka žije v nevědomosti na Ostale – se svou nevlastní babičkou Martou z matčiny strany, která se o ní stará na přání jejího otce. Miluje gymnastiku a od dětství se kamarádí se svým sousedem Leškem – ten je jí velkou oporou. Když Marta záhadně prodělá infarkt, přijede si pro Vasilisu její údajně až příliš zaměstnaný otec, pracující v zahraniční tajné firmě. Takové setkání s otcem, které se odehrálo, si však Vasilisa nepředstavovala ani v nejhorších snech – chlad, nezájem, odmítnutí, facka… Proč si ji k sobě vůbec bral?
Vasilisa však musí čelit nejen svému otci, ale také svým sourozencům, kteří jí příchod do rodiny rozhodně neusnadňují. Všichni se navíc chovají velice zvláštně – dělají a říkají samé divné věci, kterým Vasilisa nerozumí. Má pocit, jakoby se všichni kolem ní zbláznili. Vše je samozřejmě způsobeno tím, že její otec nežije na Ostale, ale na Eflaře. Patří tedy k časodějům. Časodějné schopnosti mohou (ale nemusí) zdědit jeho děti. Důležitou otázkou je, zda je zdědila právě Vasilisa a případně jaký stupeň časodějnického daru vlastně má. Vasilisa o Eflaře vůbec nic neví a nikdo ani netouží jí něco vysvětlit. Oceňuji, že autorka nechává v podobné nevědomosti i samotné čtenáře, kteří se většinu důležitých věcí dozvídají až současně s Vasilisou – proto nebudete chtít přestat číst. Kniha je plná intrik a rodinných tajemství, kterým je obtížné přijít na kloub. Vasilisa se postupně zaplétá do zvláštní hry, jejíž pravidla nezná. A hlavně ji vůbec nechce hrát. Jenže nemá na výběr.
„Čas je ta vůbec nejsilnější zbraň.“
Přestože Časodějové jsou určeni čtenářům od jedenácti let, já bych je bez obav dala do ruky i dětem o pár let mladším. Styl psaní je pro ně určitě vhodný – i když se setkají i s delšími souvětími, jednotlivé věty však nejsou příliš složité. Stejně tak si knihu klidně můžete přečíst, i když máte tuto věkovou kategorii už dávno za sebou – třeba jako já. Mně se opravdu moc líbila. Byl to pro mě takový útěk od reality a každodenních problémů, doslova jsem ji hltala, autorka mě zavedla do naprosto odlišného světa plného časodějů, hodinářů či víl a mně zkrátka nezbývá nic jiného, než obdivovat její fantazii – co vše dokázala prostřednictvím písmenek vytvořit. Navíc se mi také líbí její hra se slovy, kterou můžete pozorovat po celou dobu čtení a na první pohled je zřejmá už ze samotného názvu knihy – to bylo také to první, co mě na ní upoutalo. Zejména ji doporučuji milovníkům fantasy a těm, kteří mají rádi tématiku cestování časem, dílo J. K. Rowlingové nebo Kerstin Gierové. Upřímně bych si nejradši hned běžela pro další díl.
Ukázka:
„Ano, bojím,“ tiše, ale hněvivě pronesla Vasilisa. „Je mi teprve dvanáct a bojím se.“
„Je ti už třináct,“ lhostejně ji opravil otec. „Co se dá dělat, nastaly těžké časy, mnozí z nás se nedožijí ani tvého věku.“ Otec se ušklíbl. „A kdo ví, možná že tvoje potíže teprve začínají. Takže zatím je ještě brzy na to se bát. Příliš brzy.“
Vasilisa hlasitě zavzlykala. Vždyť byla opravdu jen třináctileté dítě a otcova slova ji příšerně děsila. „Pusťte mě,“ poprosila nečekaně. „Nechci tu být. Uteču.“
Severin starší přimhouřil oči. „Dovol mi se zeptat, kam?“
Vasilisa neurčitě pokrčila rameny, pomyslela si, že Lešek by jí ze začátku pomohl, mohla by u něj přespat a pak… Hlavně se dostat odsud.
„Nemůžu tě pustit,“ pronesl znuděným hlasem Severin starší. „Jen co bys vyšla za vrata, zabili by tě.“
„Proč?“ zeptala se ohromeně Vasilisa. „Nikomu jsem nic špatného neudělala…“
„Nemusíš udělat něco špatného, aby si někdo přál tvou smrt. Kdybys jen věděla,“ dodal zamyšleně, „jak nám všem překážíš…“
„A moje máma taky překážela?“ vyhrkla najednou rozhořčeně Vasilisa. „Co se jí stalo? Opravdu umřela?“
Otec ztuhl. Upřeně hleděl na dceru. Vasilise se zdálo, že se jí poprvé podíval přímo do očí. Oba mlčeli. Nastalo takové ticho, že Vasilisa slyšela tlukot vlastního srdce. „Tvoje matka… ta by se tě chtěla zbavit ještě víc než já. Dnes projdeš zkouškou stupně časodějnického daru,“ pokračoval Severin starší. „Moc bych si přál, aby se ukázalo, že jsi jen fejra, která nemá vlohy k časodějnictví. Ale jestli se ukáže, že máš třeba jen druhý stupeň… Bude to znamenat, že je to tvůj osud.“
Časodějové – Klíč k času, Natalja Ščerba. Fragment, 2016.
Napsat komentář