Lešický případ

Dešťová hůl Jiřího Hájíčka patří k jedné z nejočekávanějších knih letošního podzimu. Jde už o třetí román, který je zařazen do volné venkovské trilogie moderního neklidu. Vzhledem k tomu, že Hájíčkovy předchozí dva romány z této trilogie byly oceněny Magnesií Literou a já jsem zatím žádné jeho dílo nečetla, zajímalo mě, jaké jeho romány vlastně jsou. Navíc je to už opravdu dlouho, co jsem měla v rukou počin nějakého českého autora. Jak jsem již psala, Dešťová hůl patří k trilogii – ale vůbec se nebojte začít tak jako já právě s ní. Když se vám bude líbit a Hájíčkův styl psaní vám sedne, určitě nezůstanete jen u ní.

Pokud bych měla charakterizovat toto dílo jedním slovem, byl by to určitě neklid, který je jako pavučina protkaný celým dějem. Hlavním hrdinou je neklidný Zbyněk Polecký – zadaný a zatím bezdětný čtyřicátník. Skeptik, který propadá krizi středního věku, je unavený životem a přesto, že je obklopený lidmi, ztrácí se v samotě. Vyvrcholením všech jeho problémů s různými kořeny je věčný boj s nespavostí – zapovězenou krajinou je pro něj zejména spánek v ranních hodinách. Přestože se svojí přítelkyní Terezou je už více jak deset let a za tuto dobu se společně poprali s řadou problémů (včetně nevěry s jeho bývalou přítelkyní), není úplně jasné, zda je ve svém vztahu šťastný či nikoli. Na oba partnery dopadá zejména tíha toho, že se jim nedaří zplodit dítě.

Zbyněk pracuje jako správce pozemků – náplní jeho práce je nákup, prodej nebo pronájem půdy, realizuje pozemkové směny a oceňuje louky a pole. Ve svém oboru je opravdovým odborníkem, což dosvědčuje i to, že čas od času jako externista přednáší na univerzitě na zemědělské fakultě. Vzhledem k problémům v osobním životě by se mohlo zdát, že alespoň v pracovním životě je šťastný a spokojený. Jenže zdání klame… Děj románu se odehrává na přelomu roku 2013 a 2014. V právní oblasti se v této době odehrála zásadní změna – od 1.1.2014 platí nový občanský zákoník obsahující řadu podstatných změn. Právě kvůli tomu má Zbyněk plné ruce práce, protože musí předělat všechny smlouvy. Samozřejmě je ve skluzu, prožívá pocity zoufalství, marnosti a propadá stereotypu – do kanceláře, na oběd, do kanceláře, domů.

Zdá se, že okořeněním jeho pochmurného života by mohl být případ, se kterým pomáhá ženě, s níž strávil dětství. Drobný problém tkví v tom, že s touto ženou, Bohunou, následně také chodil. Nyní se mu vrátila do života, obrátila se na něj jako na odborníka, protože od svého strýce dostala pozemek. Stejný pozemek však strýc daroval také její sestře – existují tedy dvě darovací smlouvy k jednomu pozemku. Bohuny byla sice sepsaná dříve, ale její sestra šla jako první na katastr. Zbyněk se snaží celou situaci vyřešit a s Bohunou tráví stále více času, samozřejmě dochází k oživení vzpomínek z mládí. Jak tuto situaci ustojí Tereza?

Dešťová hůl se se svou tématikou, pesimismem a pocity marnosti a neklidu neřadí k lehce stravitelným knihám. Určitě to není oddechové čtení na jeden večer, tohle dílo si musíte vychutnávat postupně a po kouskách. Mně se líbí Hájíčkův styl psaní: děj odehrávající se v současnosti je protkaný náhledy do minulosti, dopředu není jasné, jak celý příběh skončí, Hájíček si vyhraje s každou větou, líbí se mi poetičnost, s jakou popisuje pocity, místy používá hovorovou češtinu, která ovšem k daným postavám sedí, a zároveň nemá problém s odbornými termíny – v tomto případě zejména z právní oblasti. Pro některé čtenáře, kteří s právem nemají nic společného a pozemky a katastrální úřady jsou pro ně španělskou vesnicí, by to ale mohl být problém. Ten, koho tato tématika zaujme, však bude spokojený a se zvědavostí knihu dočte, aby věděl, jak to celé dopadne. Poslední třešničkou na dortu je obálka románu – jednoduchá a dokonale výstižná.

Ukázka:

Večer doma spolu nemluvili a nad ránem se výjimečně probudila i Tereza, zrovna když Zbyněk na okamžik tlačítkem rozsvítil zelený ciferník budíku. Půl čtvrté. „Nech se vyšetřit u psychiatra,“ vyštěkla na něho. Nečekal to a trhl s sebou leknutím. „Tohle už není normální,“ pokračovala. Otočil se na druhý bok. „To je jediný, co umíš. Otočit se ke mně zády.“

Nehýbal se, ale věděl, že ona nespí, že sedí na posteli, vnímal to absolutní ticho ložnice, nikdo z nich se nepohnul, jako dva pistolníci v souboji těsně před výstřely, z nichž jeden zazní o půl vteřiny dřív a bude přesnější. Usilovně přemýšlel, jak to zlověstné ticho přerušit.

„Já prostě některý věci musím udělat, Terez. Jinak už budu jinej člověk.“

„Co to povídáš, prosím tě?“ Mezi stěnami ložnice dozníval ten mrzutý, rezignovaný tón jejího hlasu. 

„Asi ti to nedokážu vysvětlit, proč to dělám, ale…“

„Chceš říct, že bych to stejně nepochopila?“

„Mám strach, že když to neudělám teď, v tomhle momentě svýho života, tak se najednou vzbudím jako někdo jinej. A už to nepůjde vrátit zpátky.“

Dešťová hůl – Jiří Hájíček. Host, 2016.