Světlo uprostřed temnoty

Je to už podruhé, co jsem měla tu čest přečíst si knihu od nadějné české autorky Lenky Dostálové. Na svém kontě už má několik děl a já mohu říct, že zejména sérii Dcery světla a temnoty jsem si oblíbila. Ačkoli je tato série primárně určena pro mladší milovníky fantasy (hlavním hrdinkám je stále ještě „náct“), i já (už pár let patřím do škatulky „cet“) jsem se bez obtíží dokázala do příběhu plně ponořit.

„Na druhé straně světla, kde vládne tma, svoboda se skrývá pro ty, jež temnota svírá.”

Labyrint osudu je druhým dílem výše zmíněné série (první díl nese název Démon stínů a mou recenzi na něj si můžete přečíst zde). Opět tedy máte možnost setkat se s dvojčaty Leou a Sárou, které byly celých šestnáct let ukryté před magickým světem. Jak už víte z prvního dílu, tyto dívky jsou odlišné stejně tak jako noc a den. Líbí se mi, jak autorka na první díl skvěle navázala, protože jejich nový příběh začíná tam, kde skončil ten předchozí – návratem ze Salemonu, kde se jim podařilo porazit Démona stínů. Obě dívky už dobře vědí, kým vlastně jsou. Obě disponují jistým typem magických schopností – karty už jsou odkryté a sestry odhaleny. Sára je čarodějka, která stojí na straně světla. Naopak z Ley se stále více stává démon. Disponuje temnou magií a je jen otázkou času, kdy ji temnota zcela pohltí…

„Přála si, aby se všechno mohlo vrátit zpátky. Zpátky do starých kolejí, kdy jim magie nestála v cestě.”

Lea se stále více obává, že jednoho dne se z ní stane monstrum. I Sára má o svou sestru čím dál větší strach a ráda by změnila to, kým je. I kdyby existovala jedna jediná možnost, jak vše změnit, musí na to přijít. Opět tedy dochází k boji mezi světy světla a temnoty. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby se jedné ze stran podařilo získat obě sestry. Jejich moc by tak byla mnohem větší. Možná by nebylo tak těžké přivábit Sáru na stranu temnoty? Zejména tehdy, kdyby ztratila všechny, které miluje… Nebo přece jen existuje nějaká možnost, jak od temnoty odtrhnout Leu? Možná existuje i třetí možnost: co když bude pouto mezi dvojčaty zcela přetrženo?

„Když znáš svého nepřítele, může ti to poskytnout důležitou výhodu.”

Labyrint osudu pro mě byl velmi příjemným odreagováním. Ve stylu, kterým autorka píše, nečekejte žádné komplikace ani speciální nároky na vaši slovní zásobu. I když autorka používá složená souvětí, tak větná stavba je srozumitelná, zkrátka se nebudete ničím trápit. Z mého pohledu je napsán takovým příjemně lehkým, ale přesto svižným stylem. Rozhodně autorce nelze upřít plnou hlavu nápadu, protože se v příběhu pořád něco děje. Zkrátka vás nenechá vydechnout. A to vás samozřejmě svádí k tomu, abyste ho přečetli jedním dechem. Zároveň však nemám pocit, že by bylo dílo přeplácené. Ve většině aspektů je vyvážené a dobře promyšlené. Svou roli zde také určitě hraje to, že se nic neztrácí v překladu (což je samozřejmě velká výhoda knih od našich spisovatelů).

Pokud už máte přečteného Démona stínů a líbil se vám, určitě si nenechte ujít ani toto pokračování. Dozvíte se další tajemství z minulosti obou sester a konečně i detaily jejich jmenování. Právě k tomu mám jedinou výtku: myslím, že nás s tím autorka mohla seznámit už v prvním díle. Na druhou stranu je pochopitelné, že se zvědavost čtenářů snaží zvýšit postupným odhalováním minulosti. Vzhledem k částečně otevřenému konci nás určitě čeká další pokračování, takže předpokládám, že se podobných detailů postupně ještě dozvíme více.

„Musíš si nejdřív najít vlastní cestu. Teprve potom můžeš pátrat v minulosti.”

Jsem moc ráda, že i mezi českými spisovateli najdeme někoho, kdo dokáže napsat velmi dobré fantasy. Myslím, že v tomto žánru je u nás stále ještě více známá a vyhledávaná zahraniční literatura. V některých případech je to však škoda. Třeba se od Lenky jednou dočkáme takové magické ságy, která naprosto strhne širokou škálu čtenářů – stejně jako třeba dílo ruské autorky Ščerby nebo dokonce tolik známé Rowlingové. Dostatek potenciálu v sobě Lenka určitě má, tak uvidíme, jak ho dokáže v budoucnu využít.

Ukázka:

„Leo -”

„Ne,” zopakovala a zabodla pohled do země. „Prosím. Odejděte,” požádala je tichým hlasem. 

Sára se otočila na Lukáše s němou prosbou v očích. Strážce však vypadal zmateně a nejistě stejně jako ona. 

„Běžte pryč,” zopakovala Lea, aniž by na ně pohlédla.

Sára se však nedokázala pohnout. Po chvíli ucítila na rameni Lukášovu teplou ruku, a když se na něho znovu podívala, kývl hlavou ke dveřím. Ještě okamžik zůstala stát, ale pak se mu podvolila a neochotně s ním zamířila pryč. Když se naposledy ohlédla, viděla, že Lea stále nehybně stojí na tom samém místě a pohled upírá do země. 

Sotva se za nimi zavřely dveře, rozvzlykala se Lea naplno. Klesla na kolena a pažemi si ovinula hrudník. Ramena se jí třásla potlačovaným pláčem. Slzy se jí řinuly po tvářích v nekonečném proudu, rozmazávaly jí pohled a kanuly na měkký koberec. Vteřiny jí přišly jako nekonečné minuty a minuty jako hodiny. Neschopná čehokoli jiného seděla zhroucená na zemi a nepatrně se kolébala. Potom jí však pohled sklouzl k lesklému předmětu na podlaze. Hřbetem ruky si otřela slzy a zamrkala, aby vyhnala mlhu ze své mysli. Náhle ji celou zaplnila jediná myšlenka.

Pomalu, s pohledem stále upřeným na předmět, se doplazila až k němu a natáhla po něm rozechvělé ruce. Její prsty sevřely chladný kov dýky a zvedly ji do vzduchu. bylo to přece tak snadné. Stačil jediný pohyb. jediný pohyb a už nikdy nikoho neohrozí. Nikdy se z ní nestane démon. Skončí to. 

Labyrint osudu – Lenka Dostálová. Fragment, 2017.