Změň svůj život…

Nestává se mi příliš často, že bych si knihy vybírala podle obálky. Vím totiž, že krásná a zajímavá obálka bohužel často neznamená také zajímavý příběh. Občas se však stane, že mě nějaké dílo osloví právě svou obálkou. Pokud mě zaujme i anotace, pouštím se do čtení. Přesně tak tomu bylo s knihou Měsíční svit nad Paříží od Jennifer Robsonové. Paříž mám moc ráda a obálka si mě okamžitě naprosto podmanila. K tomu ten kouzelný název a bylo jasno – přesně tenhle příběh ve své knihovně nutně potřebuji.

Autorka vypráví o osmadvacetileté dívce jménem Helena Parrová – kvůli spále se tato mladá dívka ocitne na smrtelné posteli a slíbí si, že pokud přežije, změní svůj život. Po tom všem, co prožila, začne konečně pořádně žít. Ovšem na nějakém jiném místě než v Londýně, ve kterém dosud se svou rodinou žila a kde nedávno po pěti letech došlo ke zrušení jejího zasnoubení s lordem Edwardem Cumberlandem. Edward byl muž, který si sotva uvědomoval její existenci, v jeho životě byla nadbytečná, navíc přiznal, že ji nikdy nemiloval a se svatbou souhlasil na nátlak své rodiny. Po zrušení zasnoubení se však většina Heleniných londýnských přátel obrátila proti ní – všichni ji vymazali ze svých životů. Věřili, že vina je právě na Helenině straně… Proč jim všem dovolila, aby s ní jednali tak hanebně?

„Nejlepší způsob, jak uskutečnit své sny, je probudit se.“

Není divu, že se Helena rozhodne odjet do ciziny – někam, kde se ostatní nebudou zabývat jejím dosavadním životem. V podstatě tak utíká od své minulosti, ospravedlňuje ji snad trochu to, že utíká za lepšími zítřky. Sestra Helenina otce Agnes jí navrhne, aby přijela za ní do Paříže – a takové pozvání se opravdu neodmítá. Helena se tedy rozhodne, že příští rok svého života stráví v Paříži, kde bude navštěvovat výtvarnou akademii. Miluje malování a chtěla by se stát malířkou. Kurz, pro který se rozhodla, je však poměrně náročný a dokončí ho pouze ti nejlepší z nejlepších studentů. Bude mezi nimi i Helena? Co vše se jí v Paříži přihodí? Bude šťastná? Podaří se jí najít si nové přátele? Nikdy se nepřátelila s „obyčejnými“ lidmi, vždy jen s lidmi z nejvyšších pater aristokracie… Nebo se vrátí do Londýna mnohem dříve, než sama očekává?

„S dobrými přáteli po boku přečká člověk každou bouři.“

Jennifer Robsonová zavádí čtenáře do světa výtvarného umění a do jednoho z nejkrásnějších evropských měst. Její hlavní hrdinka je na první pohled obyčejná dívka, která v sobě našla odvahu k zásadnímu životnímu rozhodnutí. Sní o rodině a o domově – jenže už si po tolika promarněných letech připadá na splnění svého snu příliš stará. Ale nikdy přece není pozdě… Moc se mi líbí styl, jakým autorka píše: její slova čtenáře pohladí, celý příběh je naplněn takovým poklidným rytmem, přesto dokáže zaujmout a pro mě rozhodně nebyl nudným – zkrátka dostal se ke mně v ten správný okamžik. Bavily mě zejména kapitoly, které se odehrávaly na výtvarném kurzu – těch mohlo být klidně mnohem víc. Celé dílo působí propracovaně a je znát, že autorka si dopředu vše promyslela. Oceňuji její snahu propojit skutečné dobové postavy (namátkou např. Hemingway nebo Fitzgerald) s vlastními postavami – jde tedy o příjemné propojení reálného života dvacátých let devatenáctého století s fantazií.

„Jediná věc, na které opravdu záleží, je tvoje štěstí. To je, má drahá, známkou moderní ženy.“

Pokud bych měla dílu něco vytknout, byly by to francouzské fráze, které zůstaly nepřeložené. Protože francouzštinu neovládám, působily na mě rušivým dojmem. Až postupem času jsem přišla na to, že autorka na závěr přiložila i slovníček pojmů – z toho vyplývá jednoduché ponaučení: než se ponoříte do čtení, pořádně si dílo prolistujte, abyste předem věděli, ze kterých částí se vlastně skládá.

Pro knihu jako takovou mám jeden jediný výraz: elegance. Právě tohle slovo vysvětluje vše, co je s ní spojeno. Název, obálka, autorčin styl psaní – vše je urovnané a promyšlené, zkrátka jednoduše elegantní.

Ukázka:

Jeho hlas byl tichý a hluboký a jen lehce zabarvený přízvukem. Za jiných okolností by Heleně možná přišel krásný. 

„Řeknu to bez obalu: nejsem příjemný člověk. Rozhodně mě nemůžete považovat, jak by to možná vyjádřili Američané mezi vámi, za prima chlapa. Nejsem tady, abych vám dělal kamaráda nebo mentora a nemám zájem o vaše nápady ani názory. Začneme od úplného začátku. Možná si myslíte, že už víte, jak malovat, ale nevíte. Nevíte nic. Takže se musíte odnaučit všechny ty nesmysly, kterými vás nakrmili ze svých struků předchozí učitelé. Musíte zapomenout všechno, co jste se do dnešního dne naučili.“

Přejel místnost zkoumavým pohledem jako lev s tmavou hřívou, obhlížející stádo vyděšených gazel. Helena, namísto aby se schovala za stojan, jak se o to pokoušela spousta ostatních, narovnala záda a neuhnula očima, když dospěl až k ní. Nebyla žádná křehká květinka a v životě už čelila mnoha odsuzujícím pohledům. Ve srovnání s prvním plesem, kterého se zúčastnila potí, co Edward zrušil jejich zasnoubení, tohle byla legrace. 

„Většina z vás jsou Američané nebo Angličané, proto tento kurz povedu v angličtině. Pokud budete mít problém porozumět, zeptejte se souseda, ale ať vás ani nenapadne obtěžovat mě. Teď se pustíme do série skic.“

Měsíční svit nad Paříží – Jennifer Robsonová. Jota, 2016.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Jota.