Životní zápas

Fanoušci sportovních romancí jistě znají autorku Chloe Liese a první díl její série Bergman Brothers, který vyšel letos v létě pod názvem Jen když jsme to my. Pokud se příběh líbil i vám, mám pro vás dobrou zprávu: nyní si můžete přečíst pokračování Vždycky jen ty.

V prvním dílu jste se seznámili s temperamentní studentkou a hráčkou ženské fotbalové ligy Willou Rose Sutterovou. Ta se dostala do problémů, když kvůli sportovním utkáním či tréninkům vynechala několik přednášek obchodní matematiky. Aby získala poznámky potřebné k úspěšnému absolvování předmětu, musela oslovit přitažlivého spolužáka Rydera Bergmana. Jenže nevěděla, že tento student je sluchově postižený (před lety onemocněl bakteriální meningitidou, která ho připravila o sluch). Bohužel tak mezi nimi následně došlo k několika zbytečným nedorozuměním…

Z prvního dílu rovněž víte, že jedním z bratrů Rydera Bergmana je hokejista Ren Bergman. A právě jeho obsadila autorka do hlavní role v dalším vyprávění. Rena všichni znají jako skromného, dobrosrdečného a usměvavého muže s věčně dobrou náladou, který bez řečí splní vše, co má pozitivní vliv na veřejné mínění o celém hokejovém týmu.

„Ten chlap je jako neustále skórující, usměvavá, metr devadesát vysoká mašina štěstí, která mi neskutečně usnadňuje práci.“

Své o tom ví i Frankie – manažerka sociálních médií pro tým L. A. Kings, za který Ren hraje. Frankie všem členům týmu vytváří profil na sítích, neustále se pohybuje v jejich blízkosti a přibližuje jejich životy fanouškům. S Renem nemá téměř žádnou práci. A je pro ni velmi těžké zůstat imunní vůči jeho gentlemanským způsobům. Chová se však jako profesionálka: je přímočará, věcná. Soustředí se na svou práci a jinak si od všech hráčů udržuje odstup. Jako žena, která se neustále nachází ve společnosti dvaceti testosteronem nasáklých sportovců, má pevně nastavené hranice. A i když Renovi se Frankie líbí, velmi dobře si uvědomuje, že dokud pracuje pro tým, nesmí se o nic pokusit…

„Frankie je bouře, k níž není radno se moc přibližovat, pokud nechcete schytat úder bleskem.“

Jenže co se stane ve chvíli, kdy se Ren dozví, že Frankie chce s prací u hokejového týmu skončit? Pokusí se rozehrát svůj životní zápas! Co myslíte, vyhraje?

Nejspíš o mně už víte, že jsem podobně jako mnoho dalších čtenářek propadla sportovním romancím. Přečetla jsem jich opravdu hodně. A právě proto mě potěší každá, která se od ostatních něčím liší. Protože mě zaujal námět prvního dílu série o bratrech Bergmanových, nemohla jsem si nechat ujít ani pokračování. Byla jsem zvědavá, čím autorka všední témata ozvláštní tentokrát. V předchozím vyprávění se v hlavní roli objevuje neslyšící hlavní hrdina, který se kvůli nemoci a následnému postižení musel vzdát svých snů. Jde o originální zápletku, nemyslíte? Zajímavý motiv Chloe Liese zpracovala i v pokračování: tentokrát se zabývá poruchou autistického spektra a také chronickou revmatoidní artritidou. Líbí se mi, s jakou citlivostí a lehkostí autorka tato témata podává. Nic nezlehčuje, ale zároveň nepřehání. Vytváří postavy, které nějakým způsobem mezi ostatní nezapadají. Protože nemoc jim změnila život a tito lidé se museli se vzdát něčeho, po čem velmi toužili. Samozřejmě je to mrzelo, bojovali se vztekem a hněvem. Zároveň však autorka popisuje proces smíření se situací. Což je jediné východisko pro spokojený život. Neustále se říká, že není nic důležitějšího než zdraví. Někomu to zní jako klišé, jiní si uvědomují, že je to pravda. V knihách Chloe Liese vidíte, že si člověk může užívat život, i když existují omezení, na která musí brát ohled. Důležitá je jediná věc: za žádný okolností se nevzdávat!

Líbí se mi i to, jak autorka pojala romantickou linku. Netlačí na pilu, nechává věcem volný průchod. Nevyhýbá se otevřeným popisům intimních a sexuálních scén, ale zároveň si myslím, že její popisy nikoho neurazí. Na své si samozřejmě přijdou především milovnice vysportovaných mužských těl. Co se týče stylu psaní: baví mě sportovní metafory, které používá především Frankie. Také hravé dialogy a sarkastické poznámky, které opět trousí hlavně Frankie. A rovněž oceňuji, že Ryder je muž se srdcem na dlani, nikoli typický namyšlený hokejista, kterých najdeme v podobných knihách mnoho. A protože jde o sérii, můžete se těšit i na opětovné setkání s hlavními hrdiny prvního dílu – Willou a Ryderem. Dozvíte se, jak se jim daří, zda jsou stále zamilovaní a jakým směrem se jejich životy ubírají.

První díl mě bavil, stejně tak druhý. Máte-li rádi sportovní romance s pomalu se rozvíjející romantickou linkou, originální zápletkou a sympatickými hlavními hrdiny, nenechte si sérii o bratrech Bergmanových ujít!

Ukázka: 

Odkašlu si a zadívám se na jídlo. „Já… já jenom…“ Vysvětlit můj postoj ke vztahům je složité. A ačkoli mám Willu ráda, tohle s ní rozhodně rozebírat nehodlám.
Maličko do mě šťouchne. „Klid, jenom si tě trochu dobírám,“ nakloní hlavu na stranu a dlouze se na mě zadívá. „Ty vztahům nefandíš?“
Zavrtím hlavou a ukousnu si další kus burgeru. „Ne, nijak zvlášť. Nic proti nim nemám, ale já sama se na vztah nehodím.“
„Chápu. Sama jsem proti nim byla dost vysazená, dokud jsem nepotkala tady dřevorubce,“ řekne a ukáže palcem přes rameno na skupinku, v níž se drží Ryder. Ren se zrovna směje nějakému jeho vtipu, čímž rozesměje i jeho.
Z profilu ti dva vypadají skoro jako dvojčata – až na to, že všechno na Renovi jako by na mě křičelo, abych se dívala enom na něj. Neposedné zrzavé kadeře, protáhlý nos, ostře řezané lícní kosti. Plnovous, který se mu nějakým zázrakem daří udržovat v úhledném stavu, takže v něm pořád vidím náznak plných rtů, které se vesele usmívají. Kdykoli se směje, jiskří mu v očích. Navíc má ve zvyku se při tom chytat za hrudník a mírně se předklánět, jako by ho vaše zábavná poznámka zahřála opravdu až u srdce.
Je tak spokojený. Tak bezstarostný. Jaké to asi je, žít takhle? S takovou lehkostí?
To netuším. V minulých vztazích jsem vždycky byla ocejchovaná jako zátěž. Jako soubor potíží, s nimiž je třeba se nějak vypořádat, komplikací, které je třeba vyřešit. Ani doma se mnou nejednali jako s člověkem, nýbrž jako s problémem. Tak jsem dospěla ke dvěma závěrům. Předně že se musím odstěhovat. A pak že v zájmu sebezáchovy bude nejlepší, když své srdce zamknu na zámek, abych nemusela stejné ponížení prožívat znovu a znovu.
Tak chodím v černé, neusmívám se a schovávám se za záclonu hustých tmavých vlasů a kilometr dlouhý seznam úkolů. Vítám metafory o čarodějnicích, chodím věčně podmračená, a kdykoli to jde, místo pořádné odpovědi jen něco zabručím. Nepřátelím se se sousedy, neúčastním se týmových pikniků. Držím se v bezpečí své osamělosti, chladná a nedotknutelná.

Vždycky jen ty – Chloe Liese. Praha: Fragment, 2025.