Život

Petra Soukupová rozhodně patří mezi nejlepší (a mé nejoblíbenější) české autorky. Žádnou ze svých knih mě zatím nezklamala, takže vždy netrpělivě vyhlížím její další literární počin. A konečně jsem se opět dočkala: na konci minulého roku vydalo nakladatelství Host její nový román Nikdo není sám.

Jsem moc ráda, že hned na úvod mohu napsat následující větu: skutečně je to Soukupová tak, jak ji známe a máme rádi. Autorka opět vybrala motiv, který jí sedí: i ve své novince se zabývá rodinnými vztahy. Komplikovanými rodinnými vztahy.

Hlavní hrdinkou je Veronika. Má skvělého manžela a dvě dospívající dětí: syn Michal chodí do 7. třídy, dcera Mája do 9. třídy a čekají ji přijímačky na střední školu. Veronika se svůj čas snaží rozdělit mezi pracovní povinnosti a péči o rodinu. A když to vyjde, věnuje se i sama sobě – ráda např. tráví klidné večery s knihou a sklenkou vína. Vypadá to na pohodový příběh, že? Ale nenechte se zmást! Veronika má velmi komplikovaný vztah se svými rodiči – porozumění a pochopení u nich nikdy nenašla. Každá návštěva je pro celou rodinu utrpení. Rodiče ji neustále zahrnují výčitkami. Považují ji za špatnou matku a mají pro ni spoustu nevyžádaných rad, jak by vše měla dělat jinak. Neberou si servítky – ani před dětmi.

Není žádným velkým překvapením, že rodině se za prarodiči nikdy příliš nechce. Jenže několik zdvořilostních návštěv za rok je jejich povinností! Bohužel však právě zdvořilost mezi členy rodiny zcela chybí. Občas se k sobě chovají spíše jako cizí lidé než blízcí příbuzní. Lži, obvinění a výčitky – tím jsou veškeré návštěvy pověstné. A vše samozřejmě obvykle skončí hádkou. A tak nezbývá, než se psychicky pořádně připravit a alespoň pár hodin u Veroniky rodičů jednoduše přetrpět…

Veroničina rodina žije v zajetých kolejích. Pak však nastane okamžik, který životy všech členů navždy změní: Veroniky maminka umírá. Veronika trpí výčitkami, které přebijí i ponižující poznámky, jenž většinu života slýchávala. Co bude se starým otcem? Kdo se o něj postará? A nebude toho najednou na Veroniku moc? Přece jen jde o typ ženy, která se snaží zavděčit všem… Pochopí, že občas to prostě nejde?

Autorka do svého příběhu zapojila několik aktuálních témat. V první řadě mezigenerační propast. Lidé různého věku se liší ve svých názorech, životních postojích i hodnotách, které vyznávají. Vše se Soukupové podařilo dokonale vylíčit. Včetně toho, jak těžko hledají babička, dcera a vnučka společnou řeč. Nechybí ani odlišné názory na výchovu dětí, které dnes rovněž rezonují společností. Pak také vyrovnání se se ztrátou blízké osoby, péče o seniora a vůbec stáří… Jsme nevděční vůči svým stárnoucím rodičům? Tahle otázka napadne během čtení asi každého. Romány Soukupové rozhodně vedou k zamyšlení – nejen nad našimi vlastními životy, ale také nad životy lidí kolem nás.

„Jste nevděčný a vždycky jste byly. všechno jsme dělali pro vás, všechno, a vy jste se na nás vykašlaly.“

Oblíbila jsem si snad všechny postavy, které v knize vystupují. Nejvíce prostoru dostala Veronika, ale ani další členové rodiny nepřicházejí zkrátka. Zaujala mě i Mája, která jako dospívající dívka řeší spoustu problémů. Není spokojená sama se sebou. Nemá mnoho koníčků, miluje černou barvu a výrazné líčení, zkrátka prožívá komplikované období. Zajímá se o práva zvířat a uznává jen veganskou stravu. Zatímco rodiče její postoj zvládají respektovat, o babičce se to rozhodně říct nedá. Nechápe rozdíl mezi vegetariánstvím a veganstvím a vůbec právě jídlo se stává příčinou většiny hádek.

„Proto je všechno takový, jaký je. Protože lidi před tím, co se děje, zavírají oči a mávat nad tím rukou.“

Mám moc ráda autorčin styl psaní, na kterém se naštěstí zatím nic zásadního nezměnilo. Baví mě, jak pracuje s postavami. Veškeré radosti a strasti budete prožívat společně s nimi. A i když dobře víte, že se některý z hrdinů nezachoval nejlépe, ve skutečnosti mu vlastně rozumíte a jeho chování svým způsobem schvalujete. Jenže nakonec se i ve vás odrazí nepochopení, které rozvrací celou rodinu. Chvílemi to vypadá, že se všichni členové rodiny nenávidí. Některé situace jsou vyhrocené. Opravdu jsou jednotliví členové rodiny na všechno sami? Každému to tak někdy připadá. Nezdá se vám, že tohle je jako vystřižené ze života? Všichni to dobře známe, každý z nás nějaký podobný okamžik zažil. Petra zkrátka píše o věcech, které jsou běžnou součástí našich životů. A její vyprávění v sobě mívají určitou syrovost, díky které se do nich okamžitě začtete a která samozřejmě nechybí ani tady. A ještě musím pochválit závěr příběhu: autorka konce prostě umí. Jsou uvěřitelné, zároveň není nic přehnané.

„Nechápu, jak spolu můžou lidi žít a přitom se vůbec nemít rádi, anebo hlavně proč.“

Máte-li chuť se ponořit do reálné příběhu, ve kterém hlavní postavy řeší mnoho různých problémů, jimiž si lidé běžně procházejí, je nový román Petry Soukupové tou nejlepší volbou!

Ukázka:

No to mě mrzí, ale my prostě nemůžeme. Nepočítali jsme s tím napevno.
Takže já tu husu vyhodím a na příští týden koupím novou, nebo jak?
Mami, ale kvůli nám nemusíš dělat husu.
To je husa od pana Stárka! Domácí! Celej život žila šťastně, na to nemůže Májinka nic říct.
Nevěřím, že po tom, co udělala minule, to dál řeší.
Mami, Máju a to, co jí nebo nejí, prosím tě vynech.
Jak to mám vynechat?! Mě to trápí! Že tobě je to jedno, je smutný, ale já kvůli tomu nespím!
Strašně moc chci ten telefon típnout, ale samozřejmě to neudělám – Mája mi telefon típe pořád a já jí pořád dokola vysvětluju, že takhle se nekomunikuje, není už tak malá, aby mohla vztekle házet věcma, což je ekvivalent típnutí hovoru.
Mami, my tenhle víkend nepřijedem. Promiň, dodám, to nikdy neuškodí.
A co máte tak důležitého? Důležitějšího, než je tatínkův svátek?
Michal má službu, začnu.
Tak přijeď bez Michala, přeruší mě okamžitě, já si chci užít hlavně děti.
Jaký užívání, jenom děláš dusno, když není po tvým, mlčím, děti k vám nechtějí, já k vám nechci, chci si užít víkend, těším se do sauny, mám rozečtenou knihu, jenže to přece nejsou žádný důvody, pořád mlčím.
No co mlčíš? To nemůžeš přijet sama s dětma?
To jsem naposledy udělala asi před šesti lety a rozhodně to nehodlám opakovat. Podívám se na hodinky, slíbila jsem Silvě, že se vrátím v půl jedný, to je za pět minut. Chtěla jsem si ještě jít koupit sendvič a croissant, ten jako odměnu za to, jak zvládnu tenhle hovor, ale zatím jsem ho nezvládla a stejně už to nestíhám.
Jsi tam? Já musím jít dělat tu husu. A koupila jsem žloutkový věnečky, ty máte rádi, viď? A Michal může přijet navečer, táta pro něj dojede na nádraží, co ty na to? To by šlo, ne?
Ale my nepřijedeme, ty mě neposloucháš?

Nikdo není sám – Petra Soukupová. Brno: Host, 2022.