Máte rádi knihy, které dokáží ve společnosti způsobit rozruch? Pak byste si neměli nechat ujít novinku Nicol Hochholczerové nazvanou Tenhle pokoj se nedá sníst. Jde o novelu, která na Slovensku rozvířila debatu o tabuizaci sexuálního násilí.

Jakmile knihu vezmete do ruky, upoutá vás svým vzhledem. Mě zaujala obálka, pokud vás ne, stoprocentně vás zaujme obsah. I při pouhém prolistování si každý čtenář všimne, že uvnitř není mnoho textu. Na některých stránkách najdete třeba i jen jediný řádek. Ovšem slova, která autorka použila, jsou velmi úderná. A občas skutečně stačí jediná věta, abychom se dozvěděli vše podstatné. Toto dílo je toho ukázkovým příkladem!

Jde o novelu, která má cca sto padesát stran. Budete ji tedy mít přečtenou během chvilky (jak už jsem zmínila, na mnoha stranách se nachází jen pár řádků), ovšem i tak ve vás příběh bude dlouho rezonovat. Autorka zvolila těžké téma, pro mnoho čtenářů těžko stravitelné. Šikana, sexuální zneužívání, manipulace.

Rodiče by nikdy nenapadlo, co všechno mohou pokazit, když své dítě přihlásí do kroužku kreslení. Za normálních okolností se tam dítě skutečně naučí kreslit. Pokud se tedy něco „nezvrtne“. A tady se toho zvrtlo dost. Hlavním hrdinou je padesátiletý Ivan. Učí děti kreslit – třeba dvanáctiletou Terezu. Jenže kreslením to v tomto případě bohužel vůbec nekončí! Učitel a nezletilá školačka se intimně sblíží. Zamilovala se Tereza do staršího muže? Proč ji tolik fascinoval? Nabízel jí něco, co jí v životě chybělo? Pozornost, lásku? Jak moc Terezu tato „vášnivá“ zkušenost poznamenala? Co si svým jednáním učitel kompenzoval? Mnoho otázek, nad kterými se i vy zamyslíte.

„Můžeme být spolu, ale jen chvilku, nikdo se o tom nesmí dozvědět ale na chvilku můžeme.“

Styl psaní je originální: Nicol Hochholczerová do knihy bravurně ukryla tolik různých emocí! Však vypráví o něčem, co by se mladé dívce vůbec nemělo dít… Zaručuji vám, že budete otáčet stránku za stránkou a přemýšlet, jak vše autorka vlastně myslí. Nechybí ani různé metafory, vulgarismy – vzhledem k tématu docela výstižné. A postupně získáte ucelený obraz o všem, co se mezi hlavními hrdiny stalo. Pochopíte i metaforický název – i ten je všeříkající! Téma je kontroverzní, kniha určitě nesedne každému, ale vzhledem k rozsahu mohu říct, že za přečtení stojí. Mně se autorka dostala pod kůži. Její příběh je přímý, autentický, drsný, syrový… Nezavírejme oči před tím, co se ve společnosti skutečně děje!

Ukázka: 

Po škole chodím rovnou za tebou, vyprávím ti, jak mi otec lezl pod postel a zpod té postele křičel, že je tam prach, jak tam můžeš mít takovej bordel, řval, a ty mě hladíš po hlavě a říkáš, to bych svojí dceři nikdy neřekl, to by mi umřela duše, a taky ty jsi tak podobná mojí dceři, víš, jak mě to děsí, nikdo nás spolu nesmí vidět. 

Po škole ti poprvé zasunu ruku do kalhot. Připomínáš mi kus tlačenky, ani tvrdé, ani měkké, s hladkým povrchem, ze kterého ještě sálá teplo, zatímco se kolem ní opatrně stahují desky, na zem kape šťáva a děda říká ještě zatáhni a Rumoš říká už radši ne, nebo to praskne, tak tohle mi připomínáš, ale nebojím se, protože už nejsem děcko, culím se ti do strniště a strkám ruku do kalhot, u postele si kleknu na všechny čtyři, kontroluju, jestli pod ní není otec. 

HOST-logo