Veverky a rány na duši

Elizabeth McKenzieová si mě svým dílem s podmanivým názvem Dáma s veverkou naprosto získala. Vlastně mohu říct, že jsem se v mnoha ohledech ještě nikdy s žádnou podobnou knihou nesetkala. Ačkoli jsem při čtení prožívala různé pocity, po přetočení poslední stránky mě naplnila příjemným pocitem spokojenosti, euforie a optimismu. Co víc bych ještě mohla chtít?

Autorka vystavěla svůj příběh na něčem, s čím se všichni běžně setkáváme. Hlavním tématem jsou totiž mezilidské vztahy – ovšem bez jakéhokoli přikrášlení. Autorka vše líčí takovým způsobem, jako by to byl skutečný život, ve kterém je člověk jednou nahoře a jednou dole. A právě to se mi moc líbilo. Všichni máme nějaké problémy, temná tajemství a pomyslné kostlivce ve skříni. Ale zároveň máme všichni právo na to, abychom byli šťastní. Najde své štěstí nakonec i hlavní hrdinka Veblen? Zrovna totiž prožívá nejšťastnější období v životě – po čtyřměsíčním vztahu s Paulem se zasnoubili a plánují svatbu.

Veblen je dívka, která na mě působí velice mile a sympaticky. Dokáže se spokojit s málem, je skromná, přívětivá a vyzařuje z ní radost ze života. Alespoň většinou, občas také propadá některým ze svých chmurů. Žije v souladu s přírodou, má ráda zvířata a nejvíce si rozumí s veverkami. Ano, čtete dobře, s veverkami. Tato zvířátka vás totiž budou doprovázet celým příběhem a mají v něm své nezastupitelné místo. Veblen zkrátka tak trochu žije ve svém imaginárním světě. Naproti tomu její Paul je úplně jiný typ člověka. Chvílemi se zdá, že je až příliš materialistický…

„Dívky, které sní jen o manželství, jsou předem ztracené.”

Upoutalo mě, jakým způsobem se jednotlivé vztahy mezi postavami vyvíjí. Jak jsem již naznačila, prim zde hraje vztah partnerský. Veblen a Paul se do sebe nejprve bezhlavě zamilují. McKenzieová perfektně vystihla ty jednotlivé okamžiky, na nichž je začátek vztahu postaven. Jde o různé maličkosti, které na sobě lidé dokáží ocenit a kterých si zpočátku všímají. Tato schopnost však postupně mizí, jejich vztah se mění a partneři objevují věci, které o tom druhém nevěděli. A možná by se některé z nich raději ani nikdy nedozvěděli (krabička antidepresiv zastrčená na dně šuplíku…). Nikdy nevíte, co se kdy pokazí. Doufáte a věříte. Ale vždycky se něco pokazí. Otázkou je, zda hlavní hrdinové dokáží problémy, jež jim osud postavil do cesty, úspěšně překonat.

„Cesta do pekel je vždy dlážděna dobrými úmysly.”

Partnerské vztahy však nejsou to jediné, co v tomto románu najdete. Skvěle jsou zde popsány i vztahy mezi rodiči a dětmi. Veblen ani Paul neměli jednoduché dětství, oba mají určité zkušenosti s dysfunkční rodinou. Rodiče Veblen jsou rozvedení, její otec utrpěl poškození mozku a nakonec skončil v psychiatrické léčebně. Když byla malá, příliš si s ním nerozuměla. Teď by však byla ráda, kdyby s ní sdílel alespoň některé z důležitých životních okamžiků. A pak je tady matka. Vztah Veblen a její matky je zvláštní – těžko popsatelný. Na jednu stranu je zřejmé, že se mají hodně rády, na druhou stranu obě tyto ženy mají šrámy na duši. A dokáže je vyděsit sebemenší vlnka, která jejich vzájemný vztah rozčeří. A ani Paul na tom není o nic lépe, protože většinu svého života strávil ve stínu favorizovaného bratra a teď má tak trochu potřebu vrážet klíny do vztahů, které fungují… A protože se Veblen a Paul mají brát, musí se obě tyto rodiny seznámit. To zaručuje spoustu situací, které upoutají vaši pozornost a vzbudí ve vás pěkně pestrou škálu emocí. Na některých místech se od srdce zasmějete, jinde se však objeví problémy, nepochopení a tak trochu zbytečné komplikace.

„Myslíte, že máte všechno pečlivě naplánováno. Nikdy ale nevíte, co pro vás život ještě chystá.”

Na závěr nesmím zapomenout pochválit poetický styl psaní, který je pro tuto knihu tolik charakteristický. V žádném příběhu mě ještě nikdy tak moc nezaujala hra se slovy: autorka například neskutečným způsobem využívá barvy k různých popisům (vlasy Veblen mají červenohnědý odstín sekvojové kůry a její oči jsou jako zářijové listí). Tento styl dokonale dotváří atmosféru celé knihy a jednotlivá slova vás prostě pohladí. Myslím, že zaujme především romantické duše, které nachází zalíbení v románech zaměřených na problematiku mezilidských vztahů.

Ukázka:

„Veb? Potřebuju si s tebou promluvit.”

Veblen ve svém pokoji u Sandmana neslyšela z telefonu nic, možná proto, že ho odložila na květovaný přehoz, možná protože měla zapnutou televizi, možná protože se soustředila na veverku, anebo proto, že nečekala, že něco uslyší, a tak taky nic neslyšela. „Nechybí ti tam něco? Máš ještě hlad?” vyptávala se Veblen veverčáka.

„Špatně tě slyším, Veb,” říkal Paul zvýšeným hlasem do mobilu. Zněla tak sladce, jako vzdálený potůček, jako voda bublající přes kameny. „Poslyš, stalo se něco děsného! Začali ten můj nástroj vyrábět, spustili to předčasně.”

„Mám pocit, jako bys mě opravdu poslouchal, není to divné?” promlouvala Veblen přátelsky k veverce.

„Poslouchám, ale nemohla bys mluvit hlasitěji?” žádal Paul ochraptěle.

„Je to legrační, jak jsem byla ze začátku natěšená, ale teď mi představa svatby přijde jako něco umělého, jako velký zbytečný problém, který si lidi sami vytvářejí,” přemítala nahlas Veblen.

Paul ztěžka polkl a přitiskl si telefon k uchu takovou silou, až to zabolelo. „Proč?”

„A co ty, jsi ženatý?” zeptala se Veblen.

Najednou mu došlo, že mluví s někým jiným a v jejím hlase zřetelně zaznívá koketérie. Paul otevřel ústa, ale vyšlo z nich jen vyprahlé zachroptění. „Veblen?” řekl tiše.

„Vypadáš vážně – chytře. A nejsi ani trochu maloměšťák. To poznám. Ale ne druhou stranu si tě zase nechci idealizovat.” Mluvila dívčím, skoro smyslným tónem.

„Co to děláš?” zamumlal Paul.

Dáma s veverkou – Elizabeth McKenzieová. Jota, 2017.