Útěk

Irský spisovatel John Boyne má na svém kontě již několik knih. U nás se proslavil především románem Chlapec v pruhovaném pyžamu. Pokud jeho tvorbu znáte, pořiďte si i novinku Voda – první knihu z cyklu Živly.

Hlavní hrdinkou je padesátiletá žena, kterou lidé znají pod různými jmény. Momentálně si říká Willow Haleová. Nechce totiž, aby se někdo dozvěděl, kým ve skutečnosti je… Ze dne na den tedy změní svou identitu: od jména až po vizáž.

Už po několika přečtených odstavcích vám bude jasné, že Willow něco skrývá. Proč opustila Dublin a přestěhovala se na ostrov, kde lišky dávají dobrou noc? Proč si vybrala život poustevnice? Na odlehlém ostrově, jehož břehy omývá Atlantik, v domě bez internetového připojení?

„Těžko uvěřit, že jsem skončila na takovém místě.“

Příběh se pyšní zvláštní atmosférou – s temným nádechem. Tušíte, že Willow nejspíš prožila něco špatného, ale nic víc nevíte. Já jsem navíc pořád přemýšlela, čemu bude čelit na ostrově. Pozná ji někdo? Odhalí její minulost? Jak? A proč? Během čtení mě napadala jedna otázka za druhou!

„Mám příběh, který bych mohla vypravovat, ale schází mi touha podělit se o něj se světem.“

John Boyne vám samozřejmě dovolí hlavní hrdinku lépe poznat. Dozvíte se, že měla rodinu – manžela i děti. Jenže selhala v roli matky. Co konkrétně to znamená? Nebojte se, na vše dostanete (ve správnou chvíli) odpověď!

Ačkoli autor nezvolil originální námět (i já jsem četla několik podobných vyprávění), jeho styl psaní mě zaujal. Nové informace sděluje čtenářům přesně ve vhodný okamžik – tzn. ve chvíli, kdy zvědavost graduje, ale zároveň ještě nejsou otrávení z toho, že vlastně pořád nic nevědí… Zároveň se věnuje i otázkám víry, samoty, partnerským problémům, potížemi souvisejícími s mateřstvím a tomu, jak moc lidé (ne)znají své nejbližší. Těšit se můžete na dvě dějové linky: jedna vás zavádí do minulosti, druhá do současnosti.

I když má kniha necelých dvě stě stran, nic jí nechybí. Poslední dobou jsem si kratší příběhy celkem oblíbila. V některých částech autor sice jen „klouže po povrchu“, jiné mají spád. Pokud máte rádi společenské romány s nádechem temné atmosféry, určitě si tuto novinku nenechte ujít.

Ukázka:

Netrvá dlouho, než ostrovany zaujme cizinka, která se zjevila v jejich středu. Hádám, že málokdy narazí na vetřelce, obzvlášť mimo letní měsíce, kdy na ostrov jezdí turisté. Téhle vyhlídky se už teď upřímně děsím. Turisté z Dublinu by mě koneckonců mohli poznat, a tak se budu muset mít obzvlášť na pozoru. Je mi jasné, že je ode mě velmi arogantní předpokládat, že mě obyvatelé tohohle zapomenutého atolu nepoznají, ale jsem si tím naštěstí poměrně dost jistá.

Zvěsti o tom, že si žena z pevniny, což obvykle znamená Galway, Mayo nebo Clare, pronajala domek Peadera Dooleyho, se rychle rozkřikly, a v každém obchůdku, do kterého vkročím, se na mě okamžitě vrhnou s otázkou, jestli jsem já ta uprchlice. Když jejich podezření potvrdím, přivítají mě se směsicí nadšení, zděšení, a především obav o moje bezpečí. Na ostrově převládá názor, že můj domek není dostatečně tepelně izolován a že pokud tam zůstanu, určitě mě čeká smrt podchlazením.

Voda – John Boyne. Praha: Slovart, 2015.