Petra Soukupová momentálně patří k nejoblíbenějším českým autorkám. Určitě jste o ní snad všichni alespoň slyšeli. A pokud patříte právě k těm, kteří od ní prozatím žádné dílo nečetli, tak je nejvyšší čas to napravit. A zvolit můžete třeba její novinku Nejlepší pro všechny.

Hlavních hrdinů tu najdeme hned několik. Maminka Hana, která pracuje jako herečka, žije v Praze pouze se svým synem Viktorem. Viktor chodí do páté třídy základní školy a působí trochu jako raubíř. Různé průšvihy se na něj jen a jen sypou. Hana na svého syna nemá moc času. Rozhodně ne tolik, kolik by potřeboval. Navíc teď získala svou životní roli a bude nějakou dobu natáčet v Ostravě. Takže potřebuje, aby se o Viktora staral někdo jiný. Kdo myslíte, že to bude? Jindřich, Hany tatínek, už umřel, ale její maminka Eva je stále velmi vitální, takže ji napadne, že by Viktora mohla nechat u ní v Rybné. Prostě Viktora přehlásí na tamní školu a bude bydlet s babičkou. Problém vyřešen. Hana však udělá jednu zásadní chybu: nikomu neřekne pravý důvod toho, proč potřebuje, aby Viktor zůstal v Rybné. Spíše celou situaci podá tak, že na něj zkrátka nestačí, jeho výchovu nezvládá a on pak padá z průšvihu do průšvihu. Eva se na svého vnuka těší a je si jistá, že bude vše dělat lépe než její dcera. Na Viktorův názor se samozřejmě nikdo neptá. Prostě se přestěhuje a začne chodit do nové školy. A basta.

„Proč dospělí říkají co myslíš, když ve skutečnosti nechtějí vědět, co si děti myslí?”

Celá kniha je názornou ukázkou komplikovanosti lidských vztahů. Morálními dilematy se to v ní jenom hemží. Eva a Hana jsou matka a dcera, které si nejspíš nikdy nebyly příliš blízké. Hana vždy mívala větší oporu ve svém otci. A lež, kterou Hana použije, tento vztah s její matkou zrovna nevylepší. Eva má však svou dceru opravdu ráda, i když to tak třeba vždy nevypadalo. Možná ještě mají obě šanci najít společnou řeč. Snad ji najdou dříve, než bude příliš pozdě. I Viktora čeká spousta změň. Praha a Rybná představují naprosto odlišný svět. V podstatě přijde o všechno. S babičkou se příliš nestýkal a teď s ní má žít. Bude bez svých přátel, matky a čeká ho úplně nová škola. Úplně nový život.

„Jenom když má člověk v pořádku maličkosti, může mít v pořádku celý život.”

Soukupová svým příběhem nabízí pohled na život prostřednictvím tří různých generací. A právě to je na knize tak skvělé. Budete mít možnost zjistit, jaký názor na danou věc má babička Eva, její dcera Hana i vnuk Viktor. Nejspíš je vám už teď jasné, že jen málokdy se všichni shodnou. Každý má totiž svou pravdu. Je to příběh o rodině a o vztazích mezi jejími členy. O tom, že život je o kompromisech a měli bychom volit takovou možnost, která je nejlepší pro všechny. I když se nejprve zdá, že tomu tak vůbec není. Je to kniha s poselstvím, ve které byste si měli najít poučení. Zkrátka něco ve vás zanechá. Alespoň ve mně zanechala.

„Protože to trvá, než člověk začne věřit někomu, kdo už to mockrát zkazil.”

Nebudu vám lhát: jde o první dílo od této spisovatelky, které jsem přečetla. A hned se přidávám k těm čtenářům, kteří jsou z něj nadšeni. Moc se mi líbilo. Především proto, že je jako vystřižené ze skutečného života. Najdete v něm spoustu problémů, kterým člověk v běžném životě opravdu čelí. Líbí se mi mezigenerační pojetí a budování vztahů mezi babičkou, její dcerou a jejím vnukem. Vystupují zde tři odlišné věkové kategorie, každý věk přináší jiné starosti a trápení. Něco však mohou mít všichni společného: třeba pocit, že vám nikdo na světě nerozumí. Bavilo mě, jak je kniha plná životních změn a postavy se s těmito změnami prostě a jednoduše musí vyrovnat. A vlastně se musí naučit spolupracovat, i když to často není zrovna jednoduché. Život jim totiž do cesty staví takové překážky, kdy to jinak prostě nejde. Rodina je od toho, aby si její členové dokázali pomoci. Částečně je vše takové optimistické a příjemné, na druhou stranu je zde také stín pesimismu, smutku a velkých starostí. Prostě vše je přesně takové, jako ve skutečném životě. Líbilo se mi sledovat, jak se jednotlivé postavy vyvíjí.

Chválím název knihy. I když se vám to třeba na první pohled nezdá, tak je opravdu skvěle zvolený a naprosto vystihuje to podstatné z celého příběhu. Také se mi moc líbí autorčin nápad: zároveň totiž vydala dvě knihy. Nejlepší pro všechny, což je kniha určená dospělým. A Kdo zabil Snížka, což je naopak kniha pro děti. Obě díla jsou svým dějem a tedy i některými postavami propojené, takže pokud se vám jeden z příběhů zalíbí, můžete se vrhnout na další a strávit tak již ve známém prostředí delší čas. Pokud jste ještě ani jednu knihu nečetli, doporučuji začít spíše tou pro děti. Se Snížkem se totiž setkáte v obou knihách a ta pro dospělé by vám mohla pokazit pátrání, protože i v ní se dozvíte, co se vlastně stalo.

Mám však také jednu výtku a to k autorčině stylu psaní: absolutně nepoužívá přímou řeč. Je to určitě o zvyku, ale mě to vadilo a při čtení to pro mě bylo velmi rušivé. Při použití přímé řeči je např. hned jasné, zda něco daná postava říká nahlas, nebo si to pouze myslí. Bez přímé řeči to ale tak jednoduše nerozeznáte, takže musíte číst pozorněji, ačkoli by to nebylo vůbec nutné, protože jinak je vše intuitivní, jednoduché a skvěle napsané.

Nejlepší pro všechny mohu doporučit všem, kteří si rádi přečtou příběhy ze života. Všem, kteří hledají knihu, ve které je „něco navíc”. Protože přesně taková tato kniha je. Hloubavější čtenáři se nad dějem zamyslí a mnoho věcí si z něj odnesou.

Ukázka:

Díváme se na sebe, vůbec nechápu, že by mi to mohla udělat, že by mě poslala do blbý vesnice, kde jsou samí cizí lidi, k babičce, která mi taky připadá cizí. 

Mami, ale já to tam nesnáším.

Vrtí hlavou. Jenom jsme tam málo jezdili.

No právě!

Viki, já vím, že se teď zlobíš. Ale já už fakt nevím, jak to udělat jinak. To bude dobrý. Uvidíš, že to zvládneme. 

Ale já nejedu, řeknu a otočím se od ní, nasadím si svoje starý sluchátka a zapnu komp, aby věděla, že už se s ní o tom dál bavit nebudu, ale je mi trochu divně, protože ona je dneska jiná, divná, jako by se něco změnilo, jako kdyby moje mamka byla najednou tak nějak daleko.

Nejlepší pro všechny – Petra Soukupová. Host, 2017. 

HOST-logo