Dnes bych vám ráda představila již 13. knihu z mé oblíbené edice 7lásky: Román z pokoje 128 jehož autorkou je Cathy Bonidanová. I tentokrát je příběh naprosto odlišný od těch předchozích, což jen potvrzuje mé dřívější tvrzení, že každá kniha z této edice je jiná.

Tato se od ostatních liší především svou formou: jde totiž o román v dopisech. Přiznám se, že tato forma nepatří k mým oblíbeným. Často totiž mívám pocit, že se některé (důležité) věci ztrácejí mezi řádky. Jedna osoba mluví příliš dlouho. Mně pak chybí dialogy, nebaví mě několik stránek čekat na reakci. Tentokrát jsem si ale čtení užila. Důvodů to samozřejmě může mít více. Po podobném typu knihy jsem hodně dlouho nesáhla. Možná jsem čtenářsky o něco vyzrálejší? Nebo autorce tento styl prostě sedí! Dopisy jsou totiž poměrně krátké, většinou na dvě až tři strany. Rychle se tak střídají pohledy různých postav, které vnášejí do situace stále více světla. Jednotlivé dopisy jsou navíc i velmi dobře poskládané, autorka nepřeskakuje mezi myšlenkami a díky tomu je děj plynulý. A tohle všechno platí i v okamžiku, kdy je do příběhu zapojeno i docela dost postav.

Teď už ale k věci: o čem celá kniha vlastně je? Musím říct, že děj je pojatý velmi originálně. Pointou příběhu je totiž jeden ztracený rukopis. Hlavní hrdinka Anne-Lise Briardová ho objeví zastrčený v nočním stolku v hotelovém pokoji 128. A tímto okamžikem se spustí přímo lavina událostí: Anne-Lise se totiž hned pustí do čtení. Rukopis ji ovlivní natolik zásadním způsobem, že se rozhodne vypátrat jeho autora. Ráda by se o něm dozvěděla více: komu patří? Má příběh reálné základy? Nebo jde o pouhou fikci? Na jedné ze stránek objeví adresu, ovšem beze jména. Taková prkotina ji však v jejím pátrání nemůže zastavit, prostě odešle zásilku na adresu beze jména s prosbou o potvrzení přijetí. A myslím, že vám neprozradím příliš, když napíši, že zásilka s rukopisem opravdu nakonec dorazí ke svému majiteli. Díky tomu se brzy dozvíte, že rukopis se mu podařilo ztratit před více jak třiceti lety! Nějakou dobu po něm neúspěšně pátral, pak se prostě smířil s tím, že už ho nikdy neuvidí. Snad to bylo znamení, aby ve své počínající spisovatelské kariéře už nepokračoval a vzdal se tak svých mladických snů.

Třicet let je dlouhá doba a zdá se, že rukopis urazil dlouhou cestu. Anne-Lise se okamžitě ponoří do pátrání po lidech, kterým prošel pod rukama. Přečetlo ho dost čtenářů, kterým ovlivnil život. A ještě jedno tajemství je třeba odhalit: rukopis totiž původně nebyl dokončený. Někdo ze čtenářů ho však dopsal. Kdo? A jaký konec by zvolil původní autor?

„Věci, které necháváme nedokončené, nás provázejí životem jako chronická bolest, na niž nezabírají ani ta nejlepší analgetika.”

Jednotlivé postavy, které v románu vystupují, budete blíže poznávat právě prostřednictvím dopisů. Některé jsou zdrženlivé a nechtějí toho na sebe prozradit příliš. Jiné s tím problém nemají a bez okolků vylíčí své rodinné útrapy. S tím, jak postupuje pátrání hlavní hrdinky, tím se do korespondence zapojuje více postav. Společně s nimi budete zažívat vzrušení při pátrání po tajemstvích.

Víte, co je na celé knize vůbec nejzajímavější? Vše se točí kolem jednoho nevydaného rukopisu, který je tak křehkým a intimním dílem, že dokázal hluboce zasáhnout do života svých čtenářů. Nejen Anne-Lise, ale i čtenář samotné knihy je poháněn zvědavostí, jakým způsobem dokázal tolik lidí ovlivnit. Jenže Anne-Lise má jednu obrovskou výhodu: ona rukopis četla. My bohužel ne. Vaši mysl tak bude plně zaměstnávat něco, co si nikdy nepřečtete.

„Někdy bývá mezi knihou a čtenářem zřetelné spojení, které nemůže být jen dílem náhody.”

Bavilo mě, jaká skupina lidí se díky rukopisu seznamuje. Každý je jiný, každý má své trápení. Během čtení jsem neustále čekala, zda všichni hrdinové zůstanou pouze u dopisů? Nebo nastane okamžik, kdy se rozhodnou osobně potkat? Nechte se překvapit.

Román z pokoje 128 doporučuji všem milovníkům psaného slova. Těm, kteří by i dnes raději v šuplíku našli starý dopisní papír a místo e-mailu či textové zprávy odpověděli svým známým dříve tolik oblíbeným dopisem. A také těm, kteří se chtějí přesvědčit o tom, jak jeden rukopis dokáže spojit různé typy lidí.

Ukázka:

„Právě jsem uvěřila, Maggy, že ten rukopis má moc zbavovat nás zábran. Od chvíle, kdy se v pokoji 128 objevil, se vracíme ve stopách těch, kteří ho četli, a pokaždé, když se na něj odvoláme, se dveře otevírají a tváře rozjasňují. 

Vzpomínáš na ty dlouhé debaty, které jsme na tohle téma vedly před třiceti lety? Tenkrát na univerzitě jsme hledaly „Knihu”. Snily jsme o textu, který by uzdravil zlomená srdce, zažehnal nenávist pociťovanou vůči cizím, rozehnal mraky, které předčasně vypisují vrásky do ještě mladých tváří, text, který by dokázal připravit nečekaná a nezapomenutelná lidská setkání. 

Neotáčej oči v sloup! Já se téhle utopie vzdala už před dobrými třiceti lety, ale když si píšu s těmi, kteří četli Sylvestrovu knihu, vrací se mi čtenářské nadšení a zase věřím v sílu slov.

Je to prostě tak. Tvůj posměšný výraz na tom nic nezmění, ten román je dobrodiní, slibuju, že Ti pošlu kopii. No ano! Znáš mě, nemohla jsem si pomoct, a než jsem originál vrátila majiteli, oskenovala jsem si ho. Samozřejmě bychom ušetřily čas, kdybys už nakročila do moderní doby a vpustila k sobě do jeskyně internet.”

Román z pokoje 128 – Cathy Bonidanová. GRADA Publishing, a. s. (Metafora), 2020.
logo