Suchý konce našich všedních dnů?

Skvělá povídková kniha Suchý konce od Lenky Sobotové je mozaikou zvláštních lidských chvil, ve kterých se při svém konání cítíme směšně. Nepatřičně. Jako takový suchý konec vlasů, který tam patří a zároveň cítíte, že by se na to měly vzít nůžky. Počítejte s pořádnou dávkou emocí. Budete se s hlavními postavami stydět, bude se s nimi smát, budete se divit podivným lidem kolem, budete s nimi soucítit a občas vám to bude vážně trhat srdce. Je neskutečné, jak pestrou paletu osob a situací autorka do několika povídek dokázala vtěsnat.

A udělala to tak dokonale, že jsem jako čtenářka tuto knihu zavírala s rozladěným pocitem, že takhle teda ne – že tohle chce pro každou povídku pořádnou románovou bichli! Se všemi povídkami se mi velmi těžko loučilo, protože v nich bylo něco, co jsem chtěla nasávat mnohem delší dobu než mi bylo dáno. Takhle se asi pozná dobrá povídka, vážení… nedá se nic dělat.

Chvilky, které do druhého dne zaspíte, ale…

Někdy mi připadalo, že autorka vystihuje v povídkách chvilky samozřejmě zásadní a nezapomenutelné, například, když stařenka opouští navždy svůj rodný dům, ale pak také všednodennosti, které možná ve chvíli, kdy se stanou, do druhého dne zaspíte, ale pak přijde čas, kdy si po týdnech, měsících nebo letech vzpomenete a ono to bude mít právě takovou příchuť, jaká je popsána v citátu knihy: „Všichni jsme směšní i velcí, ať už bojujeme, nebo rezignujeme.“ Kolik lidských chvil do něčeho takového můžeme vložit! Možná i v dnešní den zažijete něco takového! Drobné, výrazné a zapamatovatelné okamžiky života s příchutí jako do bonboniéry. Z toho všeho se skládá život. A možná je dobré si to v takto silných povídkách připomenout, protože na to často zapomínáme v té uhoněné mlze všedních dnů si potom říkáme, že život je bezbarvý. Ale stačí se podívat do minulosti.

Suchý konce a jiný pocity je kniha, která je jako chipsy. Chutná, je návyková a každá je trošku jinak ochucená. Je to celá plejáda vztahů, lidí a pocitů. A suchých konců.

Ukázka:

Skripta se schématem chámovodu mi leží na kolenou obrázkem dolů, rozhlížím se po místnosti. Všichni říkají, škoda že je to ve sklepě, ale já to jako sklep nevidím. Aby měl někdo úplně privátní vstup do zahrady přímo z ložnice (i když je to jediná místnost bytu), to se člověku jen tak nepoštěstí. K proskleným dveřím do zahrady se musí vystoupat nahoru po pěti dřevěných schůdcích, čili bydlím opravdu trochu pod zemí, v hloubce, ale právě to mě hluboce uspokojuje, jsem tady zasazená jako rostlina a nic mě nevyviklá…

… Docent, kvůli máslu, souhlasil, i když se mu do nezvaného nájemníka nechtělo. Vyhovuje mi, že se nedružíme. Je mi trapně vůči docentce, která na mě svým zeleně vystínovaným metalickým okem divně zahlíží, což si – možná sebestředně – interpretuju tak, že žárlí, že sama žádné dítě na medicíně (ani jinde) nemá. Žijou s docentem jenom sami pro sebe. Dokonce spolu i jezdí na nákup do hypermarketu. Docent vždycky nastartuje pežota, nechá motor běžet a trpělivě čeká, až manželka dokončí přípravy a krášlení a nasedne taky. Pak tradá do Globusu.

A já, konečně v soukromém pokoji bez čtyř bratrů, si žiju jenom pro sebe. Jedinou společnost mi dělá kostlivec Pepa, jemuž přepočítávám obratle, když je mi někdy smutno.

Lenka Sobotová – Suchý konce (a jiný pocity). Argo, 2017.