Patříte k příznivcům sportovních romancí? A znáte autorku jménem Bal Khabra? Minulý rok u nás vyšla její kniha Zakázané uvolnění – první díl série Mimo led. Nyní se můžete pustit do pokračování, které nakladatelství Cosmopolis vydalo pod názvem Pirueta.

Do hlavních rolí autorka obsadila hokejistu NHL a začínající baletku. Jak už to tak bývá, hokejista Elias má plnou pozornost médií – všichni chtějí vědět, co, kdy a s kým podniká. Nutno podotknout, že on si pronásledování reportéry nijak neužívá, naopak ho dostávají do problémů… Navíc by si rád (alespoň částečně) zachoval soukromí. Naproti tomu baletka Sage by trochu zájmu ze strany médií uvítala – sní totiž o angažmá v divadle – chtěla by získat hlavní roli! Jenže těžko se jí její sen splní, když není příliš známá… Napadá vás východisko z této situace? Co třeba předstíraný vztah s hokejovou hvězdou? Pokud by se Sage pohybovala po boku někoho slavného, všichni by si jí přece všimli! A rádi by ji pak obsadili do vysněné role…

Hokejových romancí na našem knižním trhu najdete hodně. I já už jsem v některé z mých předchozích recenzí jistě vyslovila přání, aby se spisovatelé začali věnovat i jiným sportům. Ale víte co? Tentokrát mi hokej vůbec nevadil. Bal Khabra totiž nepracuje jen s hokejovým prostředím, ale přidala i balet. Zapojením dvou sportů svůj příběh od ostatních odlišila. A mě tato kombinace bavila! Hokej se vyznačuje dravostí a energičností, balet precizností a elegancí. Elias i Sage patří mezi sportovce a jen díky tomu mají hodně společného. Oba dobře vědí, že sportu je nutné něco obětovat… Mají podobné priority, dokáží se podpořit, uvědomují si, že každý úspěch něco stojí (nejen úsilí). A my, čtenáři, potom jen čekáme, zda si Elias a Sage uvědomí, že spřízněnou duši člověk mockrát v životě nepotká… A přejeme si, aby nepromarnili svou šanci!

Co se týče motivu založeného na předstíraném vztahu: ano, ten není originální, v knihách se objevuje často. Všichni určitě odhadnete nejdůležitější pravidlo: hlavně se nezamilovat! V tomto směru je tedy román předvídatelný, ale i tak jsem si čtení užila.

Samozřejmě jsem přečetla i první díl této série – ačkoli se mi líbil, mohu říct, že druhý je ještě lepší! Pokud jste tedy Zakázané uvolnění také četli, ale nebyli jste s vývojem příběhu zcela spokojeni, zkuste se pustit do druhého dílu. Myslím, že existuje velká šance, že si nakonec autorku oblíbíte. Postavy jsou propracovanější a bavilo mě sledovat, jak se vztah mezi nimi vyvíjel. Myslíte si, že Elias patří k namyšleným hokejistům, jejichž ego dosahuje až k nebeským výšinám, jak tomu bývá ve spoustě příběhů podobného žánru? Pak byste tentokrát mohli být příjemně překvapeni. A to nejlepší nakonec: romantická linka působí uvěřitelně. V tomto ohledu jsem hlavním postavám vše věřila a užívali si chemii, která mezi nimi panovala. A nechybí ani náročnější témata jako např. komplikované dětství, adopce atd., i když jsou zpracovaná spíše okrajově.

Ještě musím upozornit, že jde o tzv. slow-burn romanci. Děj není uspěchaný a autorka klade velký důraz na city, emoce, zkrátka prožitky hlavních hrdinů. Zároveň se nevěnuje jen lásce, hlavní postavy řeší i jiné věci, kvůli kterým jim chvíli trvá, než k sobě najdou cestu. To je také největší změna oproti předchozímu dílu – určitě v něm bylo více vášnivých scén. A i když proti nim nic nemám, jejich úbytek podle mě tomuto příběhu jen prospěl.

Máte-li rádi romány, ve kterých najdete více něhy než vášně a ze kterých načerpáte energii do dalších dnů, určitě Piruetu doporučuji.

Ukázka: 

Zdálo se, že ji nic nemůže přesvědčit, aby mě nechala předvést, co umím – ani líčení tý příšerný cesty sem, a už vůbec ne historka o mojí lásce k baletu už od dětství. Ta mě vloni dostala na přehlídku mladých talentů, a tak jsem doufala, že zafunguje znovu. Až na to, že ta přehlídka se konala na středních a vysokých školách, takže to nebyla zrovna velkolepá produkce.
„Promiňte.“ Hlas mě vytrhne z myšlenek. Otočím se a uvidím, že na mě mává žena v přiléhavé sukni a sáčku. „Myslím, že vám upadlo tohle,“ podává mi list papíru.
Vezmu si ho od ní a nahoře uvidím svoje jméno, psané tučným písmem. „To je můj životopis. Asistentka mi řekla, že ho můžu nechat na stole.“
A je to tu zas, ten lítostivej pohled. „Našla jsem ho na zemi u koše,“ informuje mě.
Její slova mě říznou do krku jako žiletka. Unikne mi napůl zakňučení, napůl heknutí a na obličej si nalepím úsměv, abych odvedla pozornost od toho, jak pevně jsem ten papír sevřela v ruce.
„Víte,“ zašeptá a obezřetně se rozhlédne, jestli nás někdo neslyší, „divadlo pořádá ty konkurzy jen jako formalitu. Letos najali většinou baleríny, co jsou hodně sledované na sociálních médiích.“
Šokem mi spadne brada. „Oni vybírají tanečnice podle popularity? Co je to za etiku?“
„Víte, připadáte mi jako odhodlaná tanečnice. Chtěla jsem vás jen povzbudit,“ hlesne a honem jde zpátky dovnitř.
Její povzbuzení jen posílí pocit naprosté beznaděje v mých útrobách. Mám přesně devadesát tři followerů. Jestli se angažmá řídí popularitou na sítích, nikdy o mně nebudou ani přemýšlet. Zahodím zmuchlaný životopis do koše a v doprovodu svého zoufalství zamířím k nádraží. Zadržuju vodopád slz, který hodlám vypustit až večer ve sprše. Depresivní myšlenky ze sebe setřesu, až když mi zazvoní telefon.

Pirueata – Bal Khabra. Praha: Cosmopolis, 2025.