Paula Hawkins si získala pozornost (nejen) českých čtenářů knihou Dívka ve vlaku. Ačkoli jsem tento příběh četla před deseti lety, stále si jeho děj pamatuji. Takových knih skutečně moc není! Dívka ve vlaku tedy byla i pro mě v mnoha ohledech výjimečná. A samozřejmě dál sleduji autorčinu tvorbu. Přestože Dívka ve vlaku byla velmi úspěšná, Paula Hawkins nepatří k těm, které píší jeden příběh za druhým – do češtiny byla právě přeložena teprve její čtvrtá kniha: Modrá hodina.

Děj autorka zasadila na přílivový ostrov Eris – už tato věta by ve vás mohla vzbudit lehkou nervozitu. Přílivové ostrovy se vyznačují tím, že jsou částečně odstřižené od pevniny: respektive po souši je cesta k nim odkrytá pouze při odlivu, během přílivu je obklopuje voda. Dovedete si představit, že byste na takovém místě žili? V určitém okamžiku byste totiž byli odříznuti od okolního světa. Pro někoho je možná tato představa lákavá, jiní v ní vidí past. Ať už patříte do jakékoli skupiny, právě na toto místo vás autorka ve svém příběhu zavede.

V osamělém domě na ostrově Eris žila umělkyně Vanessa Chapmanová. Atmosféra ostrova ji podněcovala k tvorbě. Vytvořila úchvatná díla, která se i po její smrti stále objevují na různých výstavách – třeba skulpturu vyrobenou z různých materiálů (např. keramika, dřevo, sklo či žebro sudokopytníka) si lidé mohou prohlédnout v londýnské galerii Tate Modern. Vanessa si získala obdiv mnoha návštěvníků – jenže pak na skulpturu narazil uznávaný forenzní antropolog s mnohaletou praxí, který prohlásil, že žebro zabudované v artefaktu určitě nepochází z těla sudokopytníka, nýbrž člověka.

„Tahle stížnost – pokud se to takhle dá nazvat – je evidentní nesmysl. Nebo žert? Anebo snad opravdový omyl?“

Jak se něco takového mohlo stát? Proč si toho nevšiml někdo dříve? Skulptura už byla vystavena i v Berlíně a Paříži. Kde by Vanessa vzala lidskou kost? Veškerý použitý materiál přece pocházel z ostrova. Žádnou z otázek Vanessa nezodpoví, protože už nějakou dobu není mezi živými. Nicméně mnozí Vanessu považovali (a stále považují) za samotářskou a záhadnou ženu. A všichni vědí, že její notoricky nevěrný manžel se už skoro dvacet let pohřešuje. Před lety navštívil ostrov Eris a vzápětí beze stopy zmizel. Tělo se nikdy nenašlo. Nabízí se tedy otázka: mohla by kost být jeho? Co se na ostrově stalo? Jaká skrývá tajemství? Možná by něco podstatného mohla vědět Grace Haswellová – vykonavatelka Vanessiny poslední vůle a také její přítelkyně, která na ostrově nadále žije!

„Tohle všechno je hrozně zajímavé, ale podle mého názoru vám asi unikají širší souvislosti. Řekněme, že se ukáže, že ta kost je skutečně lidská – a co pak? Co míníte dělat? Jak chcete tuhle hru sehrát?“

Námět příběhu se mi líbil. Je těžké vybrat motiv, který by nezpracoval i některý z jiných autorů. A já si troufnu tvrdit, že Paule Hawkins se to povedlo. Alespoň já v tomto ohledu považuji vyprávění za jedinečné – na žádné podobné si nevzpomínám. Zaujala mě postava Vanessy – tajemné ženy, kterou postupně poznáváte. Navíc v tomto příběhu platí, že během čtení nebudete vědět, jak se nakonec vše vyvine. Autorka si s vaším očekáváním pohraje, vyprávění prostupují určité náznaky, které vás ovšem ne vždy zavedou správným směrem. A co se týče závěru: nechci prozradit příliš, ale chápu, že někteří čtenáři mohou být rozhořčení. Nicméně mě docela zaujalo, jak ho Paula Hawkins uchopila!

Děj plyne pomaleji – zejména v první polovině příběhu. Možná by nebylo nutné představovat Vanessu a její tvorbu tak podrobně. Některé informace nevnímám ve vztahu k zápletce jako důležité. Naopak kapitoly spojené s Grace či s kurátorem muzea pak nabírají spád.

Paula Hawkins už světový bestseller napsala. A myslím si, že se tak ocitla v nezáviděníhodné pozici, protože je velmi těžké opakovaně dostát vysokým očekáváním čtenářů. Úplně chápu, že se někteří světově proslavení autoři rozhodnou napsat další příběhy pod pseudonymem. Pokud by pod touto knihou byl podepsaný neznámý autor, určitě by si řada čtenářů řekla: wow, skvělý potenciál, o tomto člověku ještě uslyšíme. Jenže když je pod knihou podepsaná Paula Hawkins, řeknou si: hm, ale tato autorka to přece umí ještě o něco lépe! I já mám bohužel tendenci porovnávat, ale neudělám to. Bez ohledu na to, jaké jméno je na knize uvedeno, ji lze považovat za povedenou. Děj mě dokázal strhnout a bavilo mě skládat si střípky informací tak, abych se dobrala výsledku. Pokud takové příběh vyhledáváte, určitě nešlápnete vedle!

Ukázka:

Běžela jsem a běžela, dokud jsem neměla nohy ve vodě, a když jsem se obrátila a zahleděla na ostrov, na dům, na okno své ložnice, uviděla jsem, jak se tam cosi hýbe. Snad záclona, ale stejně mě zamrazilo. Dívala jsem se a vyčkávala, v duchu jsem to cosi pobízela, ať se zase ukáže, ale nebylo tam nic, nic a nikdo, jenomže mně najednou o lýtka a o kolena pleskala voda.

Písčina už se nepohybovala, písek už jsem neviděla vůbec, všechno bylo pod vodou a já musela popojít. Zkoušela jsem se brodit co nejrychleji, zepředu se však do mě opíral vítr a příliv byl jako řeka. V jednom kuse jsem škobrtala a padala na kolena; ten chlad mi připadal jako úder do tváře – jako bych schytávala jednu facku za druhou.

Myslím, že takovou hrůzu jsem ještě nikdy necítila.

Než jsem se dostala zpátky ke schodům, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se sotva vlekla. Ležela jsem tam a klepala se jakoby v křečích. Konečně se mi podařilo vstát a vystoupat k domu. Osprchovala jsem se, oblékla, vyšla nahoru do ateliéru a pustila se do malování.

Modrá hodina – Paula Hawkins. Grada: Cosmopolis, 2025.