Povídej, co vidíš

Při pohledu na obrázek knihy je asi zřejmé, čím zaujme na první pohled. Ano, je to právě nepřehlédnutelná obálka knihy, která svítí jasně zelenou barvou. Pokud jste procházeli kolem výloh knihkupectví, nemohli jste si Povídej, co vidíš nevšimnout.

Joy Fielding, jedna z mým nejoblíbenějších autorek. Na každou z jejích knih vždy netrpělivě čekám. Předešlý kousek Potok stínů byl pro mě spíše trochu zklamáním, snad proto jsem se o to více těšila na Povídej, co vidíš.

Autorka opět exceletně vykresluje psychologii postav. Zde zejména hlavní hrdinky Bailey. která si prošla peklem zvaným znásilnění. Jelikož se pachatel stále nenašel, Bailey téměř nevychází ze svého bytu a tráví zde veškerý svůj čas sama se svými myšlenkami. Většinu času tráví v posteli či ve sprše, kde se ze sebe neustále snaží smýt pachatelovy doteky. Volné chvíle si krátí pozorováním dalekohledem ze svého okna. Jelikož bydlí v mrakodrapu, má skutečně dobrý výhled. Její násilník odpovídá obecnému popisu – čili muž střední postavy ve středních letech. Může to být ten dělník, který pracuje na střeše protějšího domu? Nebo ten, který jde dole po ulici? A co ten muž, který bydlí v protějším domě a tak rád se před oknem předvádí?

Ostatní postavy jsou popisovány pomocí nepřímé charakteristiky. Joy Fielding žádného z aktérů nevykresluje přímo – o jednotlivých osobnostech se dozvídáme pomocí jejich chování a činů. Vždy kousek po kousku a nakonec si dokážete udělat perfektní obrázek o každém z nich. Nechybí jak klaďasi, tak typičtí záporáci. U někoho pak zjistíte, že ač vás svým chováním rozhodně neokouzlil, tak s ním prostě musíte sympatizovat. A na závěr si Joy jako vždy přichystala nečekané odhalení, takže se vyplatí v průběhu knihy nesoudit a držet si zdravý odstup. Protože zjistíte, že nic nemusí být tak, jak se zdá.

Čtenáři je umožněno vidět Bailey do hlavy a prožívat s ní její stavy úzkosti, snahu vymanit se minulosti či veškeré pocity, s kterými se musí potýkat po tom ohavném činu. K autenticitě přispívá bezesporu to, že celý děj je psán pouze z pohledu Bailey, takže si budete připadat v její kůži už po pár stránkách.

Povídej, co vidíš není nijak složitá, co se formy týká. Vše je napsáno v jedné dějové rovině a až na pár Baileyiných vzpomínek  postupuje děj svižně kupředu. Joy nepotřebuje žádné kudrlinky v podobě vyprávění různými hlavními hrdiny nebo několik dějových linií či jiné spletitosti. Přesto nebudete moci přestat číst a kniha se vám bude jen těžce odkládat dříve než v úplném závěru.

Ukázka:

Přístroj střídavě vyzvání a utichá celých deset minut, během nichž si ověřím, že je v bytě bezpečno. Když se vrátím do ložnice, ozve se znovu. Patrně policie, napadne mě, a sáhnu po něm, právě když umlkne.  Pokrčím rameny a pár minut jen tak stojím, jenže telefon zarputile odmítá znovu zazvonit.

Zrovna vycházím ze sprchy, když zaslechnu hlasy a vzápětí kroky lidí, kteří mi chodí po bytě. Sundám z háčku vedle sprchy bílý froté župan, který je o několik čísel větší, zabalím se do něj, a když vejdu do ložnice, zvednu nůžky k hrudi, zatímco se celou dobu ujišťuji, že se to odehrává jen v mé fantazii. Není přece možné, aby se do mého bytu kdokoliv dostal. Po chodbě nikdo nechodí. Za dveřmi ložnice nikdo nešeptá.

Jenže někdo tam je.

Joy Fielding – Povídej, co vidíš. Ikar, 2015.