Oblíbená česká autorka Petra Dvořáková napsala další knihu. A já jsem se do ní samozřejmě hned pustila. Jak se mi román Pláňata líbil? A o čem autorka vypráví?

Jak už to v knihách Petry Dvořákové často bývá, opět se zabývá komplikovanými vztahy mezi lidmi. Zavede vás na přelom 80. a 90. let a seznámí vás s jednou obyčejnou rodinou. Alena, Jirka a dvě dospívající dcery Pavlínka a Jana žijí společně v domě s Aleninými rodiči. I vy nejspíš odhadnete, že takové bydlení se postupně ukazuje jako nešťastné… Všichni mají problémy, někteří závažnější než jiní. Jirka se rád napije, což obvykle vyvrcholí hádkou mezi ním a Alenou. Někdy se ke slovu dostává i agrese – každému přece čas od času ujedou nervy… Mezi členy rodiny panuje neporozumění. Hlavní hrdinové bojují s pocitem křivdy, důvod se vždy najde. Každý má nějaký sen, tajné přání, otázkou však je, zda v sobě naleznou odvahu si alespoň něco splnit…

„Každodenní starosti jsou někdy jak balvan.“

Musím říct, že není úplně lehké slovy vyjádřit, o čem kniha je. Sledujete osudy několika hlavních hrdinů: především dětství Pavlíny a Jany, jejich dospívání a prožívání zásadních životních okamžiků. Autorka svůj příběh nezakládá na dějových zvratech jako takových (líčí všední život několika lidí, kteří mají mnoho důvodů k nespokojenosti a utápí se v zoufalství, beznaději), ale spíše na emocích, jenž ve vás čtení o strastech členů rodiny vyvolá. Zkrátka autorka pracuje především s psychologií postav. Místy asi mohla jít ještě více do hloubky, aby čtenáři chování hlavních hrdinů lépe pochopili (někteří mají skutečně složitou náturu) a zbytečně netápali. Možná to byl autorčin záměr: třeba záměrně nechává prostor pro čtenářovu fantazii. A možná se chtěla odlišit od jiných podobně zpracovaných románů. Chápu však, že někomu může vyprávění připadat v některých ohledech nedotažené. Autorka se skutečně zaměřuje především na vylíčení nespokojenosti jednotlivých členů a zapomíná na zásadnější zvraty. Děj příběhu určitým způsobem vygraduje až v samotném závěru, otázkou však je, zda čtenáři jednání hlavních hrdinů správně pochopí…

Do vyprávění se zapojuje více členů rodiny, což byl dobrý nápad. Nahlédnete tak do duše Aleny, Jirky i Pavlíny. Souhlasím s tím, že v tomto románu se odrazily hlavní témata autorčiných předchozích knih. Pokud její tvorbu znáte, asi si po přečtení Pláňat řeknete, že vlastně Petra nepřišla s ničím novým. A v podstatě to tak je. Já mám však její tvorbu i styl psaní ráda, takže i přes vše výše zmíněné mohu říct, že se mi její nový román líbil. Život hlavních hrdinů vylíčený v padesáti odstínech šedi (a teď mám na mysli nespokojenost hlavních hrdinů a konflikty mezi nimi, nenarážím na dobře známý erotický román…) má i něco do sebe. Z vykreslené rodinné atmosféry jsem měla „husí kůži“.

Kniha vám určitě dá impuls pro zamyšlení nad vlastním životem, takže něco si z ní jistě odnesete. Pokud vám imponují depresivní příběhy o pokřivených vztazích mezi lidmi, pak si ji nenechte ujít.

Ukázka:

S penězi jsme s Jirkou pořád na štíru. Ať děláme, co děláme, skoro nikdy nedokážeme vyjít, a to šetříme prakticky na všem, až si říkám, že Pavlína s Janou nám to jednou vyčtou. Jenže tady v domě je spousta starého zařízení, vždycky se něco pokazí, a když už si myslíme, že to konečně bude dobré, přijde nějaká další pohroma. Vyčítám si, že se Jirka kvůli mně tak nadře. Pořád jsem chtěla zůstat s našima, aby tu na stará kolena nebyli sami. Říkala jsem si, že se o ně musím postarat. Domek byl ale maličký, pro dvě rodiny to nebylo. Jirka pak přišel s tím, že když jinak nedám, postaví se patro. Každý den, když přišel z práce, vyráběl na dvoře ze škváry tvárnice. Cihly byly drahé a taky se nedaly jen tak sehnat. Jenže tady byl na všechno sám. Můj tatínek mu sice pomáhal, ale v ničem neporadil. Maminka říkává, že tatínek je bačkora. A já tuhle povahu chytla po něm. Nikdy jsem Jirkovi nebyla moc oporou, to spíš on vždycky musel podpírat mě. Vlastně ve všem. Nevím, proč žiju celý život s takovou lítostí, vůbec nevím, kde se bere. Mařinka tak lítostivá není. Ona byla vždycky maminčin mazlíček. A já ta horší. Asi proto mám v sobě pořád ten divný pocit křivdy. A taky se mi zdá, že se mi nikdy nic nepovede tak jako ostatním. Všichni umí věci zařídit nějak líp, hezčeji, snadněji. Mně se občas taky něco povede, ale nikdy ne tolik. I ty muškáty tady na okně. Zkusila jsem je nařezat a zasadit podle toho, jak mi v práci říkala Irča. A teď vidím, že jsou jeden vedle druhého uhnilý.
„To je z toho, že pořád něco vymýšlíš a komplikuješ,“ mávne rukou maminka. „Je to jen kvítko a to si žije podle sebe. Kdybys to nechala být, tak se to chytne.“

Pláňata – Petra Dvořáková. Brno: Host, 2023.

HOST-logo