„Co se stane, když se dívka, jež nemůže zapomenout, spřátelí s mužem, který si zoufale snaží vzpomenout?”

Přesně touto větou mě k sobě přilákala kniha Nezapomeň. Jak napovídá název, autor Val Emmich vypráví ve svém díle o tom, jak důležitou roli hrají v životě každého z nás vzpomínky. Vzpomínky jsou pro každého něčím naprosto jedinečným. Každý s nimi však nakládáme jiným způsobem. A někteří lidé si je dokáží uchovat déle než jiní. Část našich vzpomínek časem vybledne, jiné se úplně vypaří jako pára nad hrncem. Jenže existují i takové, které prostě zapomenout nechceme. Chceme si je uchovat. Nejlépe navždy.

„Vzpomínky jsou jako pohádky. Jsou prostě jednodušší, zábavnější, veselejší a více vzrušující než skutečný život.”

Jako hlavní hrdiny zvolil autor zcela opačné protipóly (což byl mimochodem mistrovský tah). První z nich je desetiletá dívka Joan, která má velmi neobvyklou paměť. Joan totiž neumí zapomínat. Pamatuje si naprosto vše, co ve svém životě zažila. Má vysoce funkční autobiografickou paměť. Dokáže si přesně vybavit i několik let zpět, co a který konkrétní den prožila. Na jednu stranu je to úžasná schopnost, která pro ni je obrovskou výhodou. Ale jak to tak bývá, jsou s ní spojena i negativa: Joan je výjimečná, ale také osamělá. Nemá s kým všechny své vzpomínky sdílet.

„Pro mě je všechno zapamatovatelné. Jak mám vědět, co je zapamatovatelné pro všechny ostatní?”

Joan ví, že pro lidi je velmi jednoduché zapomenout. A nepřeje si jednu jedinou věc: aby se zapomnělo na ni. Proto musí najít způsob, jak zajistit, aby na ni už nikdy nikdo nezapomněl. Právě pro to by ráda něco dokázala v oblasti, která je jí blízká. V hudbě. A proč k tomu nevyužít třeba soutěž Budoucí velký písničkář? Konec konců její otec píše hudbu pro reklamy, televizní show i filmy. Třeba se i jí jednou podaří složit nějakou písničku, prostřednictvím které zůstane v paměti řady lidí.

Druhým hlavním hrdinou je dospělý muž Gavin Winters. Nedávno mu zemřel přítel a je pro něj poměrně komplikované přenést se přes ztrátu nedůležitějšího člověka.

„Všude, kam se podívám, jsou upomínky, některé jsou reálné, jiné okem neviditelné.”

Jednotlivé dny po jeho smrti mu splývají. Prožívá náročné období. Dobře si uvědomuje, že by se měl soustředit především na přítomnost. I tak se stále toulá v myšlenkách, utápí se v minulosti. Naštěstí má velmi dobré kamarády, kteří mu rádi pomohou. A tak se stane, že se spojí osudy tohoto muže a mladičké Joan. Těmi kamarády jsou totiž její rodiče. A Gavin bude nějakou dobu bydlet právě u nich.

A tady už se dostáváme k pointě celého příběhu: Gavin postupem času začne na svého milovaného zapomínat. Část jeho vzpomínek se nenápadně vytrácí. Některé věci už si nedokáže přesně vybavit. Tohle se Joan nikdy nemůže stát. A tak spolu uzavřou dohodu a vzájemně si pomůžou. To však ještě netuší, že na povrch vyplují různá tajemství…

„Je příliš bolestné pamatovat si, je ještě bolestnější zapomenout.”

Líbí se mi vztah, jaký byl mezi Gavinem a Joan navázán. Čisté přátelství. Umí si naslouchat a vzájemně se nesoudí. Jednotlivé kapitoly jsou střídavě napsané z pohledu každého z nich. Oba tak v příběhu mají naprosto stejný prostor. Samotný text je na několika místech doplněn drobnými kresbami. Jde o kresby malé Joan. Jsou jednoduché, přesto pěkné. A chválím obálku, skvěle vystihuje to, o co v celé knize jde.

Mám teď štěstí na díla, ve kterých hraje velmi důležitou roli i hudba. Ani tady tomu není jinak. Určitě to není žádná náhoda, protože sám autor je také zpěvák a skladatel. A musím uznat, že je to zde opravdu znát. Nemohu toho prozradit příliš, ale to, co zde předvedl jako skladatel, patří k těm nejsilnějším momentům celé knihy. Opravdu prokázal, jak perfektně dokáže zvolit ta správná slova.

„Stále vyhýbám se zapomnění, stále sápu se po tom, co už není. V hlavě slyším tě mi tiše přát: začni znovu, minulost nech spát.“

V literatuře pro mládež je dnes velmi oblíbená gay tématika. Nicméně setkáte se s ní i zde. Tady ji však autor pozvedl na vyšší úroveň. Podařilo se mu ukázat lásku takovou, jaká má být, zkrátka je příběh v této oblasti vyzrálejší.

Mám ráda díla, jenž v sobě mají ukryté nějaké hlubší poslání a která ve vás po přečtení něco zanechají. A tento můj požadavek je v tomto případě rozhodně splněn. I když se v příběhu mísí pesimismus s optimismem, odnesete si z něj to, že nikdy není pozdě začít věřit v to, že všechno bude dobré. A také to, že některé vzpomínky stojí za to si uchovat. Mají v našich životech nezastupitelné místo. A nedá se před nimi utéct.

 Nezapomeň je tím pravým čtením pro všechny, kteří v sobě chtějí vzbudit tornádo emocí.

Ukázka:

Táta vždycky říká, že je rozdíl mezi tím, když je člověk slavný, a když si ho lidé pamatují, jak to první je jednoduché, ale trvá to jen chvilku, a to druhé naopak těžké, ale zase to přetrvá mnohem déle. Ale aby člověk mohl mít to druhé, musí napřed získat to první, což znamená, že lidé napřed musí znát moje jméno, než si ho můžou zapamatovat. 

„Píšu písničku do soutěže Budoucí velký písničkář, protože si myslím, že by to mohl být dobrý způsob, jak zaručit, že se na mě nikdy nezapomene.”

„Co tím myslíš? proč by se na tebe mělo zapomenout?”

„Protože všichni všechno zapomínají.”

Nezapomeň – Val Emmich. Omega, 2018.