Máte rádi napínavou sérii s hlavní hrdinkou Erikou Fosterovou? Pak budete nadšení: Robert Bryndza totiž napsal další díl. Nenechte si ujít už devátý příběh – Stíny minulosti.

Co se týče děje, nastíním jen pár drobností: inspektorka Erika Fosterová už toho má poměrně dost za sebou. Pokud si však myslíte, že se konečně dočká chvilky klidu, pletete se… Bude se zabývat dalším komplikovaným případem a během vyšetřování bude čelit své minulosti. Setká se totiž s vrahem svého manžela Marka – ačkoli nyní vystupuje pod jiným jménem, Erika ho okamžitě pozná… Jak Erika vše ustojí? Dozví se, co se před deseti lety skutečně stalo? Dočká se konečně spravedlnosti – podaří se jí usvědčit Markova vraha? A jaká tajemství vyplují na povrch?

I nový příběh představuje pořádnou jízdu – postavy se neustále ocitají v nebezpečných situacích. Jeden zvrat střídá další, prostě vše je přesně tak, jak jsem u pana Bryndzy zvyklá. Věřte, že se ani chvilku nebudete nudit. Určitě doporučuji vyhradit si na čtení dostatek času, protože se nebudete moci od příběhu odtrhnout – dokud neotočíte poslední stránku, budete pokračovat. Napětí by se dalo místy opravdu krájet a přiznám se, že má nervozita chvílemi stoupala až do nebeských výšin. Prostě tajemnou atmosféru autor umí naprosto dokonale vystihnout!

Marně se pokouším rozhodnout, která ze sérií Roberta Bryndzy je nejlepší. Za přečtení podle mě stojí úplně vše, co napíše. Sérii s Erikou mám velmi ráda, nejspíš proto, že právě prostřednictvím Eriky jsem Bryndzovu tvorbu poznala. Každopádně autora obdivuji za to, co ve svých knihách dokáže. Jaké zápletky vymýšlí a jak vše zpracovává – zamotá a následně rozplete. I když se nyní vrací do minulosti hlavních hrdinů, vše dává dokonalý smysl. Díky dvěma dějovým linkám se budete v jejich životech bez problémů orientovat. Nechybí ani připomínky všeho podstatného, co se již odehrálo dříve a co s aktuálním dějem souvisí. Vůbec tedy nevadí, že předchozí díly série jsem četla už před lety. Díky stylu psaní jsem stále v obraze. Pokud však tuto sérii neznáte, určitě doporučuji přečíst si nejprve předchozí díly, jedině tak pochopíte, čemu všemu Erika čelí a v jak komplikované situaci se ocitá. Čtení si pak mnohem více užijete.

Drobnou (a jedinou) výtku mám k názvu příběhu: stejně se jmenuje minimálně dalších dvacet knih. Titul sice skvěle vystihuje děj, ale thriller tak úspěšného autor jako pan Bryndza by určitě mohl mít originálnější (promyšlenější) název. Nicméně jde skutečně pouze o detail, mnohem důležitější je samozřejmě samotné vyprávění.

Chvíli to vypadalo, že už se dalšího dílu s Erikou nedočkáme, ale naštěstí se Robert Bryndza k této sérii vrátil. A co je fascinující? Stále drží pomyslnou laťku stejně vysoko – ačkoli napsal už tolik knih, vše je opět dokonalé! Já z toho mám opravdu radost a těším se na jeho další počin.

Ukázka: 

„Teď není vhodná chvíle na to, abych neměla přehled. Přepínám.“ V Eričině hlase zaznívalo napětí. Ve sledovací centrále bylo ticho. „Měli jsme kanál pod dohledem celou dobu, kdy byla kamera mimo provoz? Přepínám?“
„Ano. Přepínám.“
Vedle Eriky seděl její manžel, detektiv Mark Foster, který se stejně jako ostatní muži v ochranném oděvu silně potil. Útočnou pušku měl opřenou o nohu, a když se na tvrdé lavici pohnul, puška mu sklouzla. Snažil se ji chytit, ale s hlasitým bouchnutím spadla na podlahu dodávky.
„Proboha, Marku,“ vyštěkla. „To není deštník.“
„To vím, šéfko,“ odpověděl přátelsky a zvedl zbraň. „Tohle tě před deštěm neochrání.“
„Nezačínej.“
„S čím nemám začínat?“
„Neprovokuj mě.“
„Jsi moje nadřízená. Byla bys radši, kdybych řekl: Ano, moje drahá, milovaná ženo?“
„Byla bych radši, kdybys nedělal hloupé vtipy…“
Detektiv inspektor Tom Bradbury neboli Brad, podsaditý policista s mohutnými pažemi napnutými pod ochrannou výstrojí, se zasmál. Seděl na lavici naproti detektivu inspektorovi Jimu Blackovi, jehož tvář se rozzářila širokým úsměvem. Jimova přezdívka „Beamer“ vznikla právě díky jeho zářivému úsměvu.
„Potřebuju, abyste se všichni soustředili,“ požádala Erika. Na kamerovém záběru viděla, jak se dveře domu číslo 17 otevírají a vy- chází z nich mladá Číňanka s malým dítětem. Žena měla špatně odbarvené vlasy s oranžovým nádechem.
„Jako hodinky,“ poznamenal Chris a otočil hlavu k Erice. Ginger, jak Číňance všichni přezdívali, vodila svoji holčičku do školky každý den přesně ve 13 hodin.

Stíny minulosti – Robert Bryndza. Praha: Grada, 2025.