Jakmile se na knižním trhu objevila novinka nakladatelství Host Možnosti milostného románu od českého autora Jana Němce, okamžitě mě zaujala. Možná za to mohl název, který vám vlastně příliš neprozradí o tom, co najdete uvnitř. Možná za to mohla vizuální stránka knihy – nenápadná obálka, jejímž podkladem je bílá barva, a naopak mnohem nápadnější ořízka, která vyvažuje absenci barev na obálce. A asi právě tohle byl důvod, proč mě kniha upoutala a proč jsem po ní sáhla.

Musím se přiznat, že do poslední chvíle jsem netušila, co od příběhu dostanu. Název by čtenáře mohl nasměrovat někam, kam se autor třeba nakonec vůbec nedostane. Osobně jsem čekala hlavně teorii ohledně toho, jak postupovat při psaní milostného románu. Prostě něco, co je zaměřeno na proces psaní. Je pravda, že pozorný čtenář i tohle v knize skutečně najde. Ale těchto pasáží je velmi málo. Já sama bych jich uvítala mnohem více, protože mi přijde zajímavé pozorovat, jak spisovatelé přemýšlí o volbě jazykových prostředků. Jakou formu by jejich dílo mělo mít? Je lepší používat čas minulý nebo přítomný? Množné číslo nebo jednotné? Ich-formu? Co z toho více zapůsobí na čtenáře? Samotná pointa příběhu je zároveň tady, ale také někde úplně jinde.

„Jediná věc, která člověka může opravdu změnit, je láska a smrt.”

A o čem tedy román je? Primárně o vztazích. Ale také o životě jako takovém. O tom, proč lidé vedle sebe někoho potřebují. Jak vztah vzniká, jak se vyvíjí a mění. Jak se mění lidé a jak se váš protějšek stává zcela jinou osobností, než jste čekali. Myslíte si, že druhou osobu znáte. Znáte její tělo, gesta, mimiku, vlastnosti… a při tom všem možná nevidíte, že se od vás tato důvěrně známá osoba začíná odvracet. A najednou je rozchod neodvratitelný. Je to snad selhání? A čí? Najdete zde i spoustu úvah, myšlenek, otázek, ale ne všechny otázky jsou zodpovězeny. Tady je místo pro vás, čtenáře. A ještě jedna důležitá věc: myslím, že právě tohle je jeden z těch příběhů, který na vás bude působit různě v různých fázích vašeho života. A také jeden z těch příběhů, ve kterém vždy objevíte něco nového, co jste posledně přehlédli.

„Bytí milovaného člověka předtím, než jste ho poznali, je jednou ze záhad existence.”

Sám autor o svém románu říká, že jde o autofikci. Jenže kde končí autofikce a začíná autobiografie? Touto otázkou se při čtení jistě bude zabývat většina čtenářů a klade si ji i sám autor. Hranice je opravdu tenká a já sama jsem přesvědčená, že v každém díle je ukrytý kus samotného autora. Správnou odpověď však na tuhle otázku nenajdete. Možná ani neexsituje a pokud ano, nejspíš ji zná jen Jan Němec. Každopádně právě on vám dá jasně najevo, že o tom vůbec přemýšlet nemáte. Což se lehce říká, že? A pak přiznává, že používá skutečná jména a skutečné příběhy – jen je vypráví tak, jak si to sám představoval. Tedy né nutně jak, jak se to skutečně stalo…

„Přiznejme si to, život je román na motivy smyšlených událostí, které se často jen díky naší tvrdohlavosti alespoň na čas staly skutečností.”

Nemělo by vás překvapit, že důležité místo mají v románu knihy a literatura. Literární prostředí je mi blízké, takže pro mě další plusové body na autorovo konto. I v tomto směru čerpal z prostředí, ve kterém se běžně pohybuje: nakladatelství, redakce, autorská čtení, doktorské studium spojené s výukou na fakultě, kurzy tvůrčího psaní…

Líbí se mi práce s motivy i s jazykem. Číst knihu od českého autora má bezesporu obrovskou výhodu: nic se totiž neztratí v překladu. A zajímavá je i její forma. Román je totiž často doplňován úryvky z jiných knih, články z internetu (Novinky.cz, iDnes…), e-maily, poznámky autora, rozhovory, které vede autor sám se sebou… Svým způsobem je to příjemné oživení a je zřejmé, že autor přemýšlel nad tím, jak vše dokonale propojit. Tak výstižné totiž tyto vsuvky mnohdy jsou a do příběhu velmi dobře zapadají. Ale zároveň musím upozornit na to, že občas mohou působit trochu rušivě. Když se totiž do příběhu začtete, chcete vědět, jak pokračuje. A nestojíte o to, prokousávat se dalším „zbytečným” textem. Jenže problém je v tom, že pokud tyto vsuvky vnímáte jako zbytečné, úplně jste nepochopili, co tím vším chtěl autor vlastně říci. Tohle už je věc intertextuality, kterou pochopíte tehdy, když se o literaturu zajímáte hlavně z odborného hlediska. Tyto paratexty a reflexe totiž mají důležitý význam a neuniklo mi, že autor si na tom zakládá: je to román s přesahy do reality. Na druhou stranu i já jsem v textu našla pasáže, které bych jednoduše vypustila. Třeba jedna kapitola je plná „odložených odstavců”, což na mě působí asi takto: několikrát jsem napsal něco, co není úplně špatné, ale nikam se to nehodí. A tak to prostě dám do samostatné kapitoly. To mi přijde zbytečné. A dále také pasáže, které jsou napsané z pohledu Niny, jenže je psal sám Jan Němec, takže je to jen taková hra se čtenářem. Během čtení jsem v textu narazila na autorův pojem „literární puzzle”. A musím tedy říct, že tohle slovní spojení celou stavbu románu dokonale vystihuje.

Pokud se chcete do tohoto románu pustit, udělejte to tehdy, kdy budete mít na čtení dostatek času. Nebudete nikam spěchat a jen si v klidu budete pročítat každou větu, kterou autor napsal. Pak snad nebudete mít chuť přeskakovat, vše správně pochopíte a čtení vás bude bavit. Rozhodně jde o knihu, která uspokojí náročnější čtenáře.

Ukázka:

„Akorát že nevím, jaký tohle může mít pokračování. Když ti to řeknu stručně a jasně, prožil jsem s Ninou to, co muž potřebuje prožít s ženskou, když s ní chce mít děti a zestárnout, a moc se mi zatím nechce prožívat to s někým jiným.”

„Tak tobě se nechce,” ušklíbla se Eva. „Jestli nakonec nejsi jenom líný.”

„Moc vtipný,” řekl jsem. „Jenže mně to připadá, jako bys pořád četla knížky jenom do strany padesát. S někým se seznámíš, něco málo spolu prožijete, ale pak to skončí a ty seš zase na začátku. Nikdy se nedostaneš k tomu, o co v těch knížkách opravdu jde, nikdy nezjistíš, jak to všechno skončí. Víš, kolik já už rozečetl holek?”

„Prosím tě, ještě řekni, že je máš všechny na nočním stolku.”

„Noční stolek nemám, ale na polici nad postelí mi teď leží Vyznání svatého Augustina, kdyby tě to zajímalo. Už jsem asi na straně dvě stě padesát a pořád si docela rozumíme. Samozřejmě mě občas nudí, ale to je v každým vztahu,” ušklíbl jsem se. „Jenomže ono jde taky o ten opačnej směr, ne?”

„Že se nikdo nepročte tebou až na konec?”

„Přesně tak. Člověk se přece chce dát poznat, ne? A teď tebou ti lidi jenom tak listují. Přijde mi, že jestli máme pět set stran, Nina si naposledy ohnula rožek někde na dvě svě dvacáte. Dostala se asi dál než všechny ostatní, ale stejně. Nedočetla mě.”

Možnosti milostného románu – Jan Němec. Host, Brno 2019.

HOST-logo