Který je ten pravý?
Lucy Diamondová vypráví ve své knize Já a pan Jones o osudech několika lidí – čtyř mužů a čtyř žen, jejichž životy jsou vzájemně propleteny. Eddie a Lilian se právě rozhodují, komu svěří svůj rodinný penzion, který během společného manželství vybudovali a vedli. Pomalu na ně doléhá stáří a sami už veškerou péči o dům a hosty nezvládají, navíc se ozývají i zdravotní problémy. Těší se do penze a chtějí si pořídit menší domeček, nenáročný na údržbu a úklid. Mají tři syny, ale kdo by pro tuto úlohu byl ten nejvhodnější? Stál by o to některý z nich? Nebo mají svůj penzion, jež byl vždy jejich domovem, ve kterém celý svůj společný život žili a vychovávali děti, prostě prodat?
Každý z jejich synů je jiný. Nejstarší syn Hugh je solidní a praktický, i když někdy panovačný. On a jeho žena Alicia, která pracuje jako učitelka, vedou se svými dětmi Lucasem, Matildou a Raffertym spořádaný život. Právě proto se na první pohled zdá, že nejvhodnějším adeptem pro péči o jejich penzion by byl Hugh. Jenže Aliciin a Hughův život se ubírá úplně jiným směrem. Ačkoli jejich manželství vytváří dojem, že Alicia vede spokojený rodinný život, není tomu tak. Odhodlává se k několika zásadním změnám – podaří se jí tyto změny uskutečnit? Co na to řekne její manžel? A jaké tajemství před ní její muž skrývá?
Prostřední syn David, kterého rodiče sice vnímají jako spolehlivého (dle jejich názoru s ním až na několik pochybných přítelkyň nikdy nebyly větší problémy), právě ztratil práci a prodal dům. Jeho žena Emma pracuje jako bytová architekta. Se svým manželem byla vždy šťastná, ale teď se objevují v jejich vztahu problémy. Navíc touží po dítěti – tolik, že se ani nedokáže scházet s kamarádkami, které už děti mají. Podaří se Davidovi a Emmě rozšířit svou rodinu o dalšího člena? Shodují se jejich představy o budoucím životě a podaří se jim vůbec překonat manželskou krizi? David má tedy momentálně svých problémů víc než dost. Nebo je to ta pravá chvíle pro změnu a návrat do rodného sídla?
Nejmladší Charlie, nesamostatný vtipálek, vede bezstarostný život bez závazků – alespoň do doby, než potká Izzy. Právě Izzyn osud je ze všech postav pravděpodobně nejkomplikovanější, nicméně je to velmi silná, chytrá a energická žena. Když byla malá, pečovala o ni babička, která však brzy zemřela. Pak vystřídala několik pěstounů a náhradních domovů, dokud nebyla schopná postarat se o sebe sama. Celý svůj život musela s něčím bojovat a vždy toužila po velké rodině. Teď má dvě dcery, Willow a Hazel, utíká před svým bývalým manželem Garym, otcem svých holčiček, a musí udělat vše proto, aby sebe i své dcery ochránila a vytvořila pro ně šťastný domov. V této situaci opravdu nemůže být tak pošetilá a zase se po letech trápení do někoho zamilovat… Dokáže tomu Izzy zabránit?
„Je těžké nenávidět a bát se někoho, koho jste kdysi milovali.“
Jednotlivé kapitoly románu jsou vyprávěny z pohledu všech čtyř žen. Já jsem se během čtení těšila na příběh každé z nich. Autorka vypráví o každodenních starostech i radostech dospělých, o jejich problémech v manželství, o rodinných vztazích, problémech s láskou či s tchýní. Podařilo se ji vytvořit několik hlavních postav s pestrou škálou charakterových vlastností, které se vzájemně doplňují a svými životními příběhy ukazují, jak se lidé mohou změnit a co všechno musí obětovat, aby dokázali vyřešit své problémy. Zkrátka jde o příjemný a odpočinkový román, ve kterém nechybí humor, napětí a nečekané zvraty. Lucy Diamondová prostě ukazuje život takový, jaký je.
Ukázka:
„Takže v pět,“ oznámila mu. Doufala, že nebude svého rozhodnutí litovat. V pět odpoledne se přece nemůže nic stát. Všude je světlo a spousta lidí a holky jí budou dělat gardedámy. Mimoto jí nemá dcery kdo pohlídat. Paní Murrayová z vedjelšího bytu na ně dohlíží ve středu večer, když má lekci s dospělými začátečníky – ale to je práce. Tomu její sousedka, zdravotní sestra v penzi, rozumí a oceňuje to. Ale Izzy si není jistá, jeslti by chápala potřebu zajít si na skleničku s cizím dotěrným mužem. Paní Murrayová se už zajímala, jestli v budoucnu počítá s „pánskými návštěvami“. Dala jí jasně na vědomí, že ne. „Takhle jsem spokojenější,“ prohlásila tehdy a myslela to vážně.
Vždyť o nic nejde. Nic se netane. Vůbec nic.
Lucy Diamondová – Já a pan Jones. Domino, 2015.
Napsat komentář