V minulé recenzi jsem slíbila, že vám představím i druhou povídkovou knihu mladé české autorky Michaely Dočkalové nazvanou Koukej, bude to oukej.

Asi vás nepřekvapí, že oba soubory toho mají hodně společného. Hlavním tématem jsou opět mezilidské vztahy. A opět se autorka zaměřila spíše na ty problémové. Hodně z postav se dostává do nepříjemných situací jen kvůli tomu, že špatně odhadli lidi, které kolem sebe mají. A to se bohužel může stát každému z nás.

I tento soubor je psaný nespisovanou češtinou. Autorka své rozhodnutí vysvětluje tak, že je čtenářům bližší. A má pravdu. Mělo by pro vás být jednodušší se s postavami a jejich příběhy sžít.

A jaké povídky na vás čekají tentokrát? Druhý soubor obsahuje dokonce 11 povídek: 1. Jednou, 2. Nevěra naruby, 3. Jedna malá zpráva, 4. Matka, 5. Rande naslepo, 6. Tchyně, 7. Tatínkova holčička, 8. Poslední Vánoce, 9. Apríl, 10. Když jsou slova zbytečná, 11. Štěstí na dobu určitou.

I tentokrát mě některé povídky zaujaly více, jiné naopak méně. Musím se přiznat, že pokud bych měla obě knihy porovnat, první se mi líbila více. V tomto souboru mi trochu vadila jedna věc: povídky jsou velmi smutné. Na mě snad působily až depresivně. Vím, že život nám zcela běžně dává různé kopance, se kterými se musíme vyrovnat. Nemoc, smrt, zrada, nevěra… To vše je běžnou součástí našich životů. Takže všechno, o čem se dočtete, je reálné. Ale Michaela své hlavní postavy staví do jedné komplikované situace za druhou. Jenže já kromě bolesti a zoufalství potřebuji i naději. V některých povídkách takový svěží závan naděje je, ale ve většině mi něco pozitivního chybělo. Nicméně jistě se najdou tací čtenáři, kteří si atmosféru beznaděje a splínu užijí. Rozhodně nechci tvrdit, že jsou povídky špatné. Osudy hrdinů jsou vylíčeny tak, že vás zasáhnou. A jistě se z jejich situací můžete poučit i pro svůj vlastní život. Řekla bych, že z většiny povídek vyplývá jednoduché ponaučení: co se stalo, stalo se. Ano, naše činy nejde vrátit a právě proto se s nimi ani nemá cenu neustále trápit. Každé utrpení jednou skončí. A je důležité hledět do budoucnosti a v tom špatném hledat i něco pozitivního, protože každý problém má řešení. To se však některým postavám příliš nedaří.

Vzhledem k výše zmíněnému jsem si nejvíce oblíbila povídku Když jsou slova zbytečná. Liší se od ostatních, protože je pozitivně laděná. Byla pro mě takovým milým pohlazením po duši. Je totiž o dvou osobách, které se nikdy nenechají ve štychu a vždy myslí jeden na druhého. Zkrátka takový ideální pár!

Všechny povídky jsou čtivé a autorčin styl psaní mě baví. Ačkoli má kniha téměř tři sta stran, bez problémů ji přečtete za jedno odpoledne. Každá povídka vás do sebe ihned vtáhne, protože budete zvědaví, co budou postavy prožívat tentokrát. Jediná má výtka tedy spočívá v tom, že bych více vyvážila to dobré a to špatné, co postavy prožívají. Nikoli v jedné povídce, ale v souboru jako celku. To je však jen můj osobní názor, se kterým ostatní čtenáři vůbec nemusí souhlasit.

Grafické zpracování je opět povedené. Obě autorčiny knihy spolu krásně ladí. Je to sice takový marnivý detail, ale i toto je pro řadu čtenářů důležité.

Pokud si nejste jistí, zda by vás povídky zaujaly, můžete navštívit autorčin blog, kde najdete mimo jiné i ukázky její literární tvorby. A na závěr ještě jedna dobrá zpráva: autorka připravuje třetí knihu! Právě na zmíněném blogu se jistě v pravou chvíli dozvíte bližší informace.

Koukej, bude to oukej – Michaela Dočkalová. Praha: Orio, 2019.