Nejspíš si říkáte, něco ve smyslu, jaký je to sobecký a egocentrický název pro článek. Ale mohu vás ujistit, že v mém vztahu k literatuře a umění obecně přesně vystihuje můj osobní pocit. Protože když se jedná o četbu, neznám bratra. Když mohu v ruce třímat zajímavou knihu, tak nic jiného krom té knihy pro mě na světě neexistuje. A přesně tak taky poznám, jestli mě kniha zaujala, či nikoliv. Pokud jsem schopen vnímat okolí, kniha mě nudí, i když si to neuvědomuji, ale mé podvědomí je v tomhle dost přesně nastavené…

Jinak, proč tento článek vlastně píšu? Protože jsem tady nový a chtěl bych se vám, našim poctivým čtenářům, představit. Mé jméno je Lukáš, nedávno mi bylo dvacet let a právě začínám studovat na katedře žurnalistiky Palackého univerzity v Olomouci. Hustý, co? Taky si myslím…

Jelikož miluji literaturu a hraji na několik hudebních nástrojů (kytara, klavír), málo koho z vás asi překvapí, že také skládám básně. A o jednu z nich bych se s vámi rád podělil. Jmenuje se Směšná morbidita.

Kráčím pomalu, překračuji překážky,

překážky, co mi klade život do cesty.

Ty překážky, co se mohou někomu zdát triviální,

pro druhého však mohou znamenat morbiditu.

Všichni se tváří, že smrt je přece naší společnicí,

že všechno co se děje, je smrtí ovlivnitelné.

Avšak že by v tom spatřili záchvěv morbidity?

O tom ani nemůže být řeč.

Verš básně, který pro tohle téma tratím,

vytrácí se ve křiku bezvěrců,

v prosebném pláči těch,

co nevěřili, že Apokalypsa nastane.

Protože peklo existuje,

peklem je samotná země,

ďáblem se stal člověk sám,

tím, jak se zachoval.

Posledním soudem člověku je příroda sama,

bránící se násilným činům člověka,

v té spoušti, co za sebou zanechává,

snaží se nás vystrnadit ze světa.

Když procházím po světě a spatřím hroby,

rašící mezi lučním kvítím,

spatřím lom světla, tmy,

a jsem zaslepen.