Máte rádi romance plné lásky a humoru? Pak si nenechte ujít novinku z nakladatelství Jota, která vyšla pod názvem Vezmi mě domů. Napsala ji Melanie Sweeney – pro mě zatím neznámá autorka, jejíž tvorbu však po přečtení již zmíněného románu budu určitě nadále sledovat!

Hazel dokončuje první semestr postgraduálního studia psychologie. Zbývá jí splnit posledních pár povinností. Potom se vydá na cestu do svého rodného města, kde se koná svatba jejího otce. Jenže nečekaně nepojede sama…  Společnost jí během osmihodinové jízdy bude dělat její rival Ash Campbell! Rozbilo se mu totiž auto. A Hazel se přes dlouhé váhání nakonec nabídla, že může jet domů s ní, když mají stejnou cestu.

„Jestli si myslíš, že bych měla Ashe Campbella svézt přes celý Texas, tak jsi nejspíš nedávala pozor. Navzájem bychom se zabili dřív, než bychom dojeli mezi kopce.“

Ash pochází ze stejného města jako Hazel. Říká se, že svět je malý, takže ačkoli oba Lockett Prairie opustili, rozhodli se pro stejnou univerzitu a stále se pravidelně potkávají – v kavárně, v níž má Hazel své oblíbené místo na učení. Ve stejnou dobu jako ona však obvykle v kavárně tráví čas i Ash – a oba vyhledávají stejné místo! Zelené křeslo u jediného stolu, v jehož blízkosti se nachází zásuvka. A kdo dřív přijde… Ani jeden z nich nedokáže spočítat, kolik hádek o toto jedinečné místo vedli! Ale pozor: občas to vypadá, že se v jejich rozmíškách objevuje náznak jiskření… Hazel to však jednoznačně odmítá! I když přiznává, že Ash je sympaťák… Jen kdyby jí neustále neobsazoval její oblíbené křeslo – jedno z mála míst, kde je schopna pracovat.

„Dobrý vzhled měl své hranice. Rozhodně nevyvážil jeho naprostou nepružnost v otázce křesla, a tedy ani hrozbu, kterou představoval pro její akademickou kariéru.“

Ash a Hazel mají společnou minulost. Znají se ze střední školy v Lockett Prairie. Jednu dobu si dokonce byli docela blízcí… Pak se vše pokazilo a i když je osud vzápětí opět svedl dohromady, nemohou si k sobě najít cestu… Respektive se tomu brání.

„Hned první týden na vysoké mu dala jasně najevo, že to, že pocházejí ze stejného města, z nich nedělá kamarády.“

Co myslíte, jak se jejich vztah změní během společné jízdy? Osm hodiny představuje dlouhý čas, během kterého by si mohli vyříkat veškeré nejasnosti, které mezi sebou už delší dobu mají… Navíc pokud se naplní předpověď národního meteorologického ústavu, zastihne je během cesty velká bouře, takže společného času budou mít k dispozici mnohem více. Možná spolu dokonce stráví i noc?

Ačkoli námět příběhu není příliš originální (všichni tušíme, jakým směrem se vztah hlavních hrdinů bude ubírat), autorčino zpracování se mi moc líbilo. Melanie Sweeney postupně odhaluje minulost obou hlavních hrdinů. Zjistíte, k čemu přesně mezi nimi došlo a jak vše ovlivnilo jejich budoucnost. Důležitou roli hrají i rodinné vztahy: Hazel ke své rodině příliš netíhne a domů se vrací jen velmi sporadicky – respektive téměř vůbec. Naopak Ash má své rodinné příslušníky moc rád a udělal by pro ně vše, co je v jeho silách. Často tak na sebe ovšem bere větší břímě, než by bylo vůbec nutné… Autorka tedy ukazuje dva kontrasty, které staví proti sobě.

„To, že mít rád svou rodinu se Hazel zdálo být neznámým pojmem, v něm vzbudilo zvědavost.“

Kromě toho se ve vyprávění objevuje ještě jedno důležité téma: život s roztroušenou sklerózou. Nejspíš vás nepřekvapí, že se pojí především s nejistotou a obavami. Ty zatěžují nejen člověka, kterého se nemoc přímo týká, ale hlavně jeho okolí…

Děj autorka zasadila do období Vánoc – pokud tedy čtete příběhy ve stejném období, ve kterém se odehrávají, rozhodně můžete s touto knihou strávit vánoční svátky. Ale samozřejmě to není nutné. Já jsem si čtení užila i teď – na podzim. A ještě nesmím zapomenout pochválit obálku! Mám ráda, když ilustrace vyjadřuje některou část z příběhu – zelený ušák, oba hlavní hrdinové a hrnky s kávou. Výstižné, dokonalé.

Rodinná dramata, postupné sbližování a humorné okamžiky – to vše v příběhu najdete. Podle mě Melanie Sweeney zvolila vyváženou kombinaci. Zejména milovnice romancí si přijdou na své!

Ukázka: 

Měla pravdu. Ale zatraceně, to byla jeho poslední možnost. „Díky za zájem“ – zklamání mu sevřelo čelisti a ruce, což bylo pravým opakem vděčnosti – „ale pokud se mě nechystáš svézt domů ty, což oba víme, že ne, musím tomu chlapovi zavolat zpátky.“
„Jsi si dost jistý, když uvážíme, že ses mě ani nezeptal.“
V hrudi se mu vzedmula naděje, ale potlačil ji, už tak byl příliš zklamaný, než aby riskoval zklamání, kdyby se mýlil. Hazel domů nikdy nejezdila. Nemyslel si, že by byla tak malicherná, ale nemohl si odmyslet, že si z něj prostě jen utahuje. Všechny ty případy, kdy ji odmítl pustit do křesla…
„Jedeš domů?“ zeptal se opatrně.
„Prostě se stalo, že…“ Zkřížila si ruce na prsou a povzdechla si, a on se divil, co ji proboha tak rozčiluje, když to byl on, kdo by musel prosit Buddyho o svezení, kdyby se nenabídla. Hazel znovu zvedla obočí nad jeho netrpělivostí. „Tak se už nějak přihodilo, že musím jet do Lockett Prairie.“
Stále to ale není nabídka. Byla příšerná. Neměl ale na to, aby hrál jejich hru, aby předstíral, že ho to nezajímá. „Co to říkáš? Odvezeš mě?“
Zasténala, zřejmě pociťovala muka, že to musí říct. „Dala bych se přesvědčit.“
Balónek neskonalé úlevy se v něm nevázaně vznesl. Navzdory jejímu absolutnímu odmítnutí odpovědět prostě výslovné ano ji chtěl zabalit do náruče a zatočit s ní. Místo toho řekl mírně: „Takže tohle všechno“ – zakroužil prstem, aby naznačil mimořádná opatření, kterých byla svědkem od včerejšího večera – „bylo pro tebe příliš zábavné, než abys mě zbavila trápení?“
„Ach, to bude utrpení.“ Odšourala se zpátky k zelenému křeslu a plácla sebou do něj. „Neplánovala jsem odjet dřív než za pár dní a myslela jsem, že do té doby něco vymyslíš. Kdyby ses zeptal, řekla bych ti to.“
Posadil se na dřevěnou židli naproti ní. „Benzín je na mě.“
„Nechci od tebe peníze…“ Odmlčela se. „Ale mám podmínky.“

Vezmi mě domů – Melanie Sweeney. Brno: Jota, 2025.

logo_Jota