Syndrom loutky je novinkou nakladatelství Omega, na kterou jsem se moc těšila. A to hned z několika důvodů. Jednak proto, že ji napsala izraelská autorka Dina Rubina. Z izraelské literatury jsem zatím moc knih nepřečetla, takže přišel čas vyzkoušet něco nového. A pak mám ráda společenské romány: tento navíc vyniká tím, že propojuje loutkové drama s psychologickým románem a pyšní se velmi zajímavou tématikou, se kterou se v knihách příliš často nesetkáte.

V románu vystupují tři hlavní postavy (dívka Líza, chlapec Péťa a Boris neboli doktor Borja), mezi kterými se vyvíjejí velmi komplikované vztahy. Jeden z mužů je Lízy manžel, druhý exmanžel. Mají společnou minulost, přítomnost i budoucnost. Líza a Péťa jsou těmi, kteří vynikají. Každá z postav má v knize důležitou úlohu, ovšem doktora Borju autorka povýšila na vypravěče – právě od něj se dozvíte ty nejdůležitější informace a děsivá svědectví, která nejsou ničím zkreslená. Hlavně z jeho slov proudem tryská minulost, jež zpětně objasňuje události životů všech tří postav. Další části vypráví Péťa, ale u nich musíte být neustále ve střehu, protože jeho slova často přesně nevystihují to, co se vlastně stalo. Tento záměr autorky je velmi povedený: poplete vám hlavu a vtáhne vás do své hry. Budete tápat, spekulovat a hlavně pokračovat ve čtení.

Péťa byl už od malička velmi uzavřený. Působí jako takový podivín, který vás však dokáže ohromit. Ve chvíli, kdy se mu do ruky dostane loutka, úplně se změní. Loutky jsou totiž už od dětství jeho obrovskou vášní. Je zamilovaný do ireálného prostoru loutkového světa. Není tedy divu, že právě tento svět určil směr jeho života. A vlastně ani není divu, že se stal posedlým dívkou, která tak trochu připomíná loutku… Už jejich seznámení bylo groteskní: jako osmiletý chlapec ji ukradl z kočárku před obchodem. Od té doby ji ochraňuje, hlídá a stává se na ní závislým.

Líza trpí schizoafektivní poruchou. Jde o drobnou dívku, která našlapuje vrabčími krůčky, přesně takovými chodí loutky po scéně. Má hořčičné medové oči a ohnivě planoucí hřívu nadýchaných vlasů. V její rodině se vyskytuje Angelmanův syndrom neboli syndrom šťastného dítěte, syndrom šťastné loutky: v obličeji grimasa, strnulý úsměv, nečekané záchvaty smíchu a projevy demence. A právě tento syndrom se projeví mimo jiné i u chlapce, kterého porodí Líza. A otcem je přese všechny peripetie samozřejmě Péťa. Vztah mezi touto dvojicí je nepopsatelný, jde o nezlomnou a beznadějnou lásku spojenou se záští a nenávistí. Péťa však věří ve šťastnější zítřky a tak v sobě pěstuje hřejivou, naivní a smutnou naději.

„On byl v jejím životě vždycky. Byl jejím učitelem, tyranem i otrokem. Zkrátka a dobře byl jejím tvůrcem, když jiné učitele neměla. Tu holku, o kterou postupně pečoval celý zástup hloupých chův v čele s pochybným otcem v podstatě vychoval – v jediném významu, který to slovo nabízí – pouze můj nešťastný, nervní, despotický a přitom citlivý kamarád Petruška. Můj bláznivý kamarád…”

Nezastupitelné místo mají v této knize loutky. Metaforicky ve spojení se syndromem šťastného dítěte, ale také ve vášni, která pohlcuje Péťu a komplikuje vztah s jeho milovanou Lízou. O loutkách se toho přímo i nepřímo dozvíte hodně a jsou spojeny ještě s jednou další věcí: s rodinným tajemstvím. Existují totiž i takové loutky, které v sobě skrývají něco víc. Možná jsou magické, možná prokleté. Pro někoho mohou být dokonce jediným klíčem k pokračování života. V první řadě je třeba je rozpoznat od ostatních, pak je nutné odhalit, jak z nich dostat to, co ukrývají. Jaké je tajemství rodiny Vilkovských, ze které pochází Líza? Je to tak trochu prokletí, ovšem lze proti němu bojovat. A budete velmi překvapeni, jakým způsobem.

„Vlastně jsem si celý život myslel, že právě ona si tu historku vymyslela na základě strašné rodinné… dědičnosti, abych tak řekl. Ovšem jak vidíte, ukázalo se, že je to všechno skutečné.”

Velmi pěkně jsou v knize popsány osudy lidí: nikoli jenom našich hlavních hrdinů, ale i dalších postav. Občas budete mít pocit, že autorka odbíhá od tématu a zdržuje odbočkami. Já jsem ale získala dojem, že k tomuto dílu to prostě patří. Je to spíše důkaz toho, že nejde o žádný povrchní příběh. Naopak je promyšlený, propracovaný, mystický, trochu děsivý, zkrátka toho ukrývá spoustu. Je v něm i hodně popisných pasáží, ale to se hodí do rázu, který má, i k povaze jednotlivých postav. Tempo vyprávění je od samého začátku pomalé, v tomto příběhu jednoduše není kam spěchat. Čtěte pomalu a pozorně. Postupně budou rozplétány nitky pojící osudy hlavních hrdinů a dojde k odhalení tragických rodinných událostí a tajemství. Přese všechno zde najdete i něco pozitivního a zároveň důležitého: naději.

Syndrom loutky patří k dílům, které rozhodně nepřečtete na jeden zátah. Vzhledem k tomu, že jde o náročnější čtení, musela jsem si ho dávkovat po kouskách (ačkoli to běžně nedělám). A rozhodně to doporučuji i vám, protože tady je potřeba přemýšlet. První třetina pro mě byla dějově velmi komplikovaná: vše je totiž podáno tak, že netušíte, kde je ukrytá pravda. Kdo je ten zlý, kdo ten hodný, kdo je viník, kdo oběť a hlavně co se vlastně stalo. Opravdu jsem se snažila si to v hlavě všechno srovnat, jenže to zkrátka nejde do té doby, dokud vám autorka neodhalí několik důležitých informací ze života hlavních hrdinů (nebo dokud si nepřečtete anotaci, což nedoporučuji, protože tam je toho prozrazeno naopak až příliš). Víte jenom to, že dvě z hlavních postav mají svá bolavá místa, která jen obtížně překonávají, víc vám ale autorka prozradí až později. S tím, jak jsou odhalovány nové skutečnosti, trochu nabývá děj na spádu.

Dina Rubina navíc zapracovala na jedné důležité věci: už jsem naznačila, že to, co některé z postav říkají, zdaleka není objektivní. Vidí svět svýma vlastníma očima, jejich vnímání některých situací je komplikované a na čtenáři je, aby přemýšlel, domýšlel a hádal. Autorka zkrátka nechává hodně prostoru pro vaše vlastní názory a fantazii, jen vás prostřednictvím jedné z postav tak trochu vede – lehce třeba jako loutku.

Nebudu vám lhát: Syndrom loutky je jednou z těch knih, které rozhodně nesednou každému. Pokud ale máte v oblibě komplikované společenské romány zabývající se vážnější problematikou, rozhodně byste neměli přehlédnout právě tento.  Autorka si s ním vyhrála a do svého vyprávění ukryla střípky pravdy, ze kterých musíte poskládat zrcadlo, v němž se odráží složité životy hlavních hrdinů.

Ukázka:

Jaké tragické osudy potkávají všechny ty ženy s ohnivými vlasy, které jako by byly pronásledovány požárem, jako by před ním utíkaly a snažily se setřást plameny za svými zády, ale nikdy se nestihly zachránit? Co to mají v rodině za prokletý vzorec a proč se vždycky stávají oběťmi zrady? A proč je dokonce můj kamarád, ten nejušlechtilejší, nejnadanější a nejzamilovanější člověk, jakého jsem kdy poznal, odsouzen ke zradě?

Připomínali děti, které prodělaly neštovice, přežily, ale jejich tváře zůstali navždy zjizvené. Ti dva se stali oběťmi obzvláště surové náklonnosti, bouřlivé, jednostranné a jedinečné. Přežili, ale navždy byli poznamenáni nemilosrdně krutou láskou…

Syndrom loutky – Dina Rubina. Omega, 2018.