Dovedete si představit, že byste žili několik stovek let? Já rozhodně ne, takže jsem byla moc zvědavá na knihu Vězeň času od Matta Haiga. Jeho hlavní hrdina Tom Hazard se totiž narodil před více než čtyřmi sty lety. Neuvěřitelné. Je starý, velmi starý. Jenže vůbec to na něm není vidět. Nikdo by mu nehádal více jak čtyřicet. Rozhodně to zní zajímavě, ale jaký by takový život asi byl? Je to požehnání? Nebo prokletí?

„Čas je zbraní současnosti.”

Tom „trpí” velmi vzácnou dispozicí. Lidé o ní moc nevědí, alespoň dokud ji sami nemají. Stárne mnohem pomaleji než ostatní, pohybuje se ve zcela odlišném časovém rámci: zhruba jeden jeho rok na patnáct let ostatních lidí. Z hlediska imunity je skvěle vybavený, ale není nesmrtelný. Jenže vše má své klady i zápory. Zdá se, že Tom už je svým životem značně unavený. Je obtížné neustále jít s dobou. Znova a znova musí měnit identitu, žije na různých místech. Je totiž nápadné, když se někde zdržujete několik let a prakticky vůbec se neměníte. Je omezený svou osobností, cítí se uvězněný sám v sobě.

„Pokaždé je to okamžik. Čím déle žijete, tím těžší to je. Zachytit každý okamžik, který přijde. Žít v něčem jiném než v minulosti nebo budoucnosti. Být skutečně tady.”

Zdá se, že alespoň krátkodobé vysvobození nalezne v objevení jedné společnosti, ve které se seznamuje s lidmi stejnými jako on. Alespoň si to poměrně dlouho myslel. Tato společnost má však přísná pravidla. Zdůrazním dvě: pravidlo osmi let (na žádném místě nesmí žít déle než osm let) a nikdy se nesmí zamilovat. Láska totiž všechno ještě více komplikuje. Jenže ani tady není vše tak, jak to na první pohled vypadá. Napříč staletími má hlavní slovo faleš a zrada, o čemž se Tom sám přesvědčí.

Hlavní tématikou díla je cestování časem. Ovšem nabývá zde zcela jiných rozměrů. Tom totiž v čase cestuje prostřednictvím svých vlastních vzpomínek. Tímto způsobem autor svým čtenářům představuje Tomův dosavadní život. A věřte, že za více než čtyři sta let toho prožil opravdu hodně. První lásky, zklamání, křivdy, obavy…

Toto dílo je plné hlubokých úvah o životě. Je citlivé a emočně náročné, plné smutku, obav a touhy vzdát se. Na jednu stranu je příběh nereálný. Jenže zároveň je v něm té reality spousta. Myslím, že minimálně někteří z nás se občas cítí podobně. Každý potřebujeme nějaký ten smysl života, důvod žít. Stejně tak Tom. Ale je hrozně obtížné si takový důvod najít, když Tom prakticky nemá šanci se s nikým sblížit. Cítí se osamělý. Nikomu nemůže (nebo by neměl) prozradit své tajemství. Kdyby tak učinil, připadal by ostatním jako blázen. Jenže pokud zůstane na jednom místě příliš dlouho, prozradí se jeho tajemství samo. Je očividné, že nestárne. Lidé začnou být podezřívavý. A pak je zase na řadě útěk. Jenže kdy si uvědomí, že utíká před něčím, před čím nikdy utéct nemůže? Nutně potřebuje kotvu, která ho udrží na jednom místě. Musí najít sám sebe. A musí se vyrovnat se vším, co se stalo v minulosti, aby mohl jít dál. Dokáže to?

„Každý okamžik přítomnosti se ti v budoucnosti vrátí. Jeden špatný tah a můžeš být úplně ztracený. Co uděláš teď, zůstane s tebou napořád. Vrátí se to. Před ničím neutečeš.”

Vyzdvihnout musím ještě jednu věc: tento román je plný velkého množství krásných myšlenek a citátů. A přesně to mám ráda. Je to kniha, nad kterou se musíte zamyslet. To pravé čtení pro ty, kdo nad příběhy rádi přemýšlí. Tohle totiž není jen příběh, je to mnohem víc. Díky němu začnete přemýšlet o svém vlastní životě a možná zjistíte, že v některých ohledech jste na tom stejně jako Tom. Ponaučení je zde naprosto zásadní. Možná i vy si uvědomíte, že nastal čas žít.

„Minulost byla a je jednosměrná. Musíte po ní jít vpřed. Ale nemusíte se jen ohlížet. Někdy se můžete prostě jen rozhlédnout a být šťastný tam, kde právě jste.”

 

Ukázka:

„Nejdůležitější je nezamilovat se,” začal. „Jsou i další pravidla, ale tohle je hlavní. Nezamilovat se. Nemilovat. Nesnít o lásce. když se tím budeš řídit, zvládneš to.”

„Pochybuju, že se ještě někdy zamiluju,” pronesl jsem.

„Výborně. Pochopitelně můžeš mít rád jídlo a hudbu a šampaňské nebo vzácná, sluncem prozářená říjnová odpoledne. Můžeš milovat dunění vodopádů i vůni starých knih, ale láska k lidem je zapovězená. Slyšíš? Nepřipoutávej se k lidem a k těm, se kterými se setkáš, se snaž cítit co nejméně. Protože jinak se pomalu zblázníš…”

Vězeň času – Matt Haig. Metafora, 2018.

logo