Dnes pro vás mám další tip na pohodový příběh, který si můžete vzít třeba na dovolenou. Jde o knihu Příliš brzy, příliš pozdě, kterou napsala Michaela Labáková.

Hlavní hrdinkou je dvaatřicetiletá Genevieve Sinclairová. Pracuje jako tatérka, nejvíce ji baví vytvářet návrhy tetování. Společný čas s klienty si (obvykle) užívá a po práci se věnuje všemu, co má ráda. Jiné ženy v jejím věku zakládají rodiny, případně už pečují o děti. Ona však chodí po klubech, hraje na PlayStationu a tikot biologických hodin zatím neslyší. Jenže jen do chvíle, než tetovací salón navštíví osmnáctiletý Dylan, který její svět obrátí vzhůru nohama…

Líbí se mi, jak autorka pojala hlavní hrdiny. Sympatie jsem hned pocítil k Dylanovi. Tento plachý kluk se od svých vrstevníků v mnohém liší. Kvůli událostem z minulosti musel mnohem dříve dospět. Vlastně tedy vůbec není divu, že v něm našla zalíbení třicetiletá žena!

Gen je naprosto přirozená, na nic si nehraje. Platí o ní: co na srdci, to na jazyku. Občas má ztřeštěné nápady a není si jistá, kam ve svém životě vlastně směřuje – ale kdo z nás tohle přesně ví? Ačkoli už je jí přes třicet let, v duši je stále puberťačkou. A je na tom něco špatného? Rozhodně ne! Každý z nás upřednostňuje jiný životní styl, řeší odlišné problémy a touží po jiných věcech.

Já si obvykle ke čtení vybírám trochu jiné příběhy, než je tento. Vážnější. S hrdiny, kteří mají plnou hlavu starostí a povinností, kterým nemohou uniknout. A nejspíš proto na mě vyprávění působilo tak uvolněným dojmem. Žádná tíživá atmosféra, žádná (zásadní) dramata – ačkoli toto tvrzení berte s rezervou. Rozhodně nechci říct, že hrdinové žijí bezstarostným životem. I je samozřejmě něco trápí. Ale měla jsem pocit, že si zároveň umí užívat života.

Téma, které ve vyprávění rezonuje, je věkový rozdíl mezi partnery. Jaký by měl být? Je správné, když je muž starší než žena? Nebo naopak? A o kolik by jeden z nich měl být starší/mladší? Vyšší věkový rozdíl mezi partnery hraje roli i v jiných knihách, ale obvykle bývá o více let starší muž než žena. Takže v tomto směru se román od ostatních liší. Mě zajímalo, jak autorka vztah mezi hlavními hrdiny uchopí. Co je bude trápit, jak moc budou o svých rozhodnutích pochybovat. A musím konstatovat, že se jí v tomto směru vše podařilo velice přirozeně podat. Líbil se mi vývoj dějové linky a i samotný závěr. Bavilo mě sledovat, jak se oba oddávají svým citům a jak Dylan Gen mění. Krásný důkaz, že některé věci prostě nejsou o věku, ale o rozumové vyspělosti.

Kniha Příliš brzy, příliš pozdě je prvotinou Michaely Labákové a já jí nemohu téměř nic vytknout. Styl psaní rozhodně seděl k hlavním protagonistům a jejich charakteru. Pokud bych autorce mohla dát jednu radu, zvolila bych příště jinou formu vyprávění než zápisky a deníkové záznamy. Ovšem ze zcela subjektivního důvodu: já tuto formu nemám moc ráda, vždy mi trvá, než se do příběhu začtu. A docela by se mi líbilo, kdyby byly některé kapitoly napsané i z pohledu Dylana, což takhle úplně nešlo. Na druhou stranu musím podotknout, že se mi i tak román četl velice dobře. A ještě musím pochválit název románu – moc pěkně vystihuje děj.

Možná si myslíte, že životní moudra z této knihy nenačerpáte, ale opak je pravdou. Zjistíte, že věk je jenom číslo, že všichni máme právo dělat chyby, že každého někdy semelou emoce a důležitou úlohu mezi partnery vždy má komunikace. A také to, že život je snažší, když máte po svém boku někoho, komu na vás záleží. Shrnuto a podtrženo: román stojí za přečtení!

Ukázka: 

„V pohodě?“
Nenamáhala jsem se hlavu zvedat z opěrky a jen jsem ji se zazubením naklonila směrem k Bledulkovi. „Líp to ani nejde. Co u tebe?“
Pokrčil rameny. „V mezích normy.“
To upoutalo mou pozornost. „Copak? Přehnals to s džusíkama?“
V obličeji se mu mihlo podráždění. „Pil jsem pivo,“ utrousil. Ach, no jistě. Dospělák jako hrom. Já zapomněla. „A ne, tím to není. Spíš… Je to tu vopruz.“
„Vopruz?“ zopakovala jsem a obočí mi vystřelilo doprostřed čela. „Tak proč sem chodíš, když je to tu pro tebe vopruz?“
Neodpověděl, jen na mě chvíli neurčitě zíral a pak odvrátil hlavu a zadíval se dopředu, na vstup do klubu. A mně to i přes alkoholový opojení docvaklo.
„Áha, zase tě k tomu dokopali kámoši?“
Napjatý ticho z jeho strany mi odpovědělo místo něj.
„Že se na ně nevysereš, fakt,“ zakoulela jsem očima a hned nato jsem se chytla za pusu. „Promiň, nevykašleš. Zapomínám, že jsem v mladý a ovlivnitelný společnosti.“
„Je mi osmnáct, nejsem malý dítě,“ odsekl uraženě, což mě nutilo se začít hihňat, ale ovládla jsem se. Tím, že jsem se silně kousla do jazyka, až mě v očích zaštípaly slzy – a jen z poloviny kvůli potlačovanýmu smíchu.
„Jo, promiň, seš velkej kluk,“ ujistila jsem ho, ale nevypadal moc přesvědčeně, spíš naopak. A tak jsem vycouvala. „Promiň, občas bejvám trochu mrcha. Omlouvám se. Mír?“ Natáhla jsem k němu dlaň a sledovala, teď už opravdu s uculováním, jak bojuje sám se sebou, aby mi ruku nepodal, ale podlehl a jeho dlaň vklouzla do tý mojí.
„Jsem Gen, mimochodem,“ představila jsem se. „A očekávám, že mi budeš tykat. Jestli na mě spustíš zase něco jako dobrej, moc mě nepřesvědčíš, že seš velkej dospělák.“

Příliš brzy, příliš pozdě – Michaela Labáková. Praha: Cosmopolis, 2026.