Vůně smrti – zápach spravedlnosti

O thrilleru Maminčin mazánek od Sarah Flint jsem toho v poslední době slyšela mnoho. Spousta mých přátel z řad velkých čtenářů netrpělivě čekala na jeho vydání. Když jsem si o autorce přečetla více, zjistila jsem, že velkou část svého života sama pracovala u Metropolitní policie. Tato informace mě okamžitě zaujala. Díky tomu se zdá, že by měla moc dobře vědět, o čem píše. A vypadá to, že to tak opravdu je, protože ve svém díle se inspirovala několika skutečnými případy. Tím to však nekončí, protože přiznala, že i hlavní vyšetřovatelé mají vlastnosti některých z jejích skutečných kolegů. Proto jsem doufala, že příběh, do jehož vyprávění se autorka pustila, bude věrohodný. To, že má Sarah Flint osobní zkušenosti se zločinci a oběťmi, ještě samozřejmě neznamená, že bude také dobrou spisovatelkou. Určitě je to ale nesporná výhoda. Příběh na mě skutečně působil celkem věrohodně a už teď mohu prozradit, že mi při čtení několikrát běhal mráz po zádech.

„Nikdy nevíš, co se v rodinách skutečně děje.”

Název knihy je opravdu výstižný. Nic lepšího, co by více vypovídalo o samotném příběhu, autorka prostě vymyslet nemohla. Všichni víme, co pojem maminčin mazánek znamená – jde o situaci, ve které matka viditelně upřednostňuje pouze některé ze svých dětí. A právě na takové matky a jejich mazánky se zaměřuje únosce – jeden z hlavních hrdinů knihy. Právě takovýmto ženám se chce pomstít. Nenávidí je. Po zmizení první ženy a jejího syna jsem moc netušila, kam se kniha vlastně bude ubírat. Když byl po pár stránkách vyzrazen osud, který tuto dvojici čekal, říkala jsem si, že to přišlo nějak brzo a že s tím měla autorka ještě počkat. A pak jsem všechno pochopila. Postupně mizí další a další matky se svými dětmi, samozřejmě mazánky. A policie nemá nejmenší tušení, kde pátrat. Vyšetřovatelé mají pouze nepřímé důkazy, ale nic konkrétního, čím by mohli odhalit a hlavně usvědčit pachatele. Ten po sobě nenechává žádné stopy. Vše se stále více zamotává a ani já jsem neměla tušení, kdo tím únoscem je. Samozřejmě jsem měla pár tipů (zejména jeden z hrdinů je opravdu neskutečný parchant, kterého jsem s každou stránkou víc a víc nenáviděla), ale ani jeden z nich nevyšel. Závěr předčil má očekávání a byl pro mě šokujícím překvapením. Za to má autorka plusové body.

„Ženské jsou vrtkavé bytosti. Nedokážou skrýt emoce.”

Dále musím ocenit ještě několik věcí. Za prvé jsem poslední dobou četla poměrně dost knih, ve kterých došlo k únosu dítěte. Ale nikoli také jeho matky. Takže v tom je zde určitá originalita. Za druhé se mi líbilo, že hlavní dějovou linku protíná ještě dějová linka vedlejší spojená s dalším kriminálním případem. To, jak moc spolu obě linie souvisí, vám prozradit bohužel nemůžu, ale bavilo mě si s tím lámat hlavu, dokud to autorka sama nerozlouskla. A za třetí se mi líbí, že další z hlavních hrdinů – detektiv konstábl Charlie Staffordová nepatří mezi alkoholiky, jak tomu často bývá. Naopak má docela zajímavý charakter a ti, kteří ji znají, o ní říkají, že je magnetem na průšvihy a lovkyní zločinců. Dalším plusem pro mě určitě je, že kapitoly jsou psány z různých pohledů – z pohledu únosce, vyšetřovatelů, ale také samotných obětí. A žádná z těch důležitějších postav není ponechána napospas svému osudu, autorka se snaží alespoň o drobnou charakteristiku každé z nich.

„Ty víš, že je lhář a on ví, že ty víš, že je lhář.”

Pokud bych vás měla na něco upozornit v negativním slova smyslu, tak musím říct, že kniha opravdu není pro čtenáře se slabou povahou. Svědčí o tom už samotná tématika násilí na dětech spáchaného bez mrknutí oka. Tohle určitě nebude pro každého. Navíc já jsem ani neměla příliš chuť číst o tom, co vše leze po mrtvém a rozkládajícím se těle a jak tento proces probíhá. Naštěstí o tom zase tolik odstavců není. Nicméně upozornění, že kniha skutečně není nic pro slabé povahy, najdete i na její zadní straně, takže je to pouze na vás, zda se rozhodnete do příběhu pustit. Pokud tohle akceptujete, tak už si zkrátka na nic stěžovat nemůžete.

„Možná jsme prohráli tuhle bitvu, ale rozhodně jsme neprohráli válku.”

Oceňuji, že sama autorka má s tématikou, které se v tomto thrilleru věnuje, opravdu hodně zkušeností. Určitě jejímu dílu velmi prospělo, že ho napsal někdo, kdo v tomto oboru tolik let pracoval. Pokud k tomu přičtete i určitou dávku představivosti a fantazie, získáte velmi věrohodný příběh. Pokud vás chytne hned po pár stránkách, domnívám se, že ho nebudete chtít odložit. Napětí v něm rozhodně nechybí. Doporučuji všem, kdo máte rádi trochu drsnější thrillery a nerozhodí vás ani závažnější témata, mezi která násilí na dětech bezesporu patří.

Ukázka:

„Je pryč. Prostě to vím. Vzala si pár věcí a vypadla. Beze slova. Proč by to dělala, aniž by mi něco řekla, kdyby neměla něco v plánu? Ne madam, je pryč z mýho života!”

Charlie se ušklíbla nad slovem madam.

„Ale vy jste nehlásil zmizení okamžitě, protože jste říkal, že jste si myslel, že odjeli na víkend. Teď říkáte, že jste od začátku věděl, že zmizeli na dobro. Proč jste je tedy vůbec hlásil jako pohřešované?”

Keith se do ní pustil, obličej rudý vzteky.

„Záleží na tom, kdy jsem to hlásil, nebo co jsem si předtím myslel? Faktem je, že je ta mrcha pryč. Nahlásil jsem to jen kvůli škole a její rodině.”

„Faktem je, že zmizel také čtrnáctiletý chlapec. A přestože vás to nezajímá, nás ano.” Držela si klidná hlas. „A jak se zdá, jeho otci na něm záleží tak málo, že jeho zmizení nehlásil téměř čtyři dny! Je tu něco, co víte a co nám neříkáte?”

Cítila, jak se jeho oči propalují do jejích, ale neuhnula. Bylo důležité, aby tenhle neurvalec věděl, že se ho nebojí, přestože v duchu si musela přiznat, že ji znepokojoval. I on držel hlas klidný a odměřený.

Maminčin mazánek – Sarah Flint. Omega, 2017.