V tomto komplikovaném období, které teď celý svět prožívá, bych vám ráda dala tip na knihu, se kterou si můžete nejen zpříjemnit čas strávený doma, ale především s ní můžete i v době zavřených hranic procestovat několik (v tomto případě) evropských zemí. Ladislav Zibura je muž, kterého jistě nemusím nijak dlouze představovat. Je známý svými toulkami po různých koutech světa. A rád o nich vypráví – osobně prostřednictvím svých přednášek a také prostřednictvím svých knih. Minulý rok na podzim vyšlo už jeho čtvrté dílo s názvem Prázdniny v Evropě.

„Dobrodružství člověk může zažít jen na cestě plné překvapení. Na výpravě bez zbytečných příprav a očekávání, na kterou se vydá poháněn prostou lidskou zvědavostí.”

Pokud už nějakou autorovu knihu znáte, jistě víte, co od něj můžete čekat. I tato se totiž nese ve stejném duchu jako ty předchozí. Styl psaní je sice jednoduchý, ale velice čtivý. Zkrátka ani nevíte jak a najednou jste na samotném konci. Může za to řada humorných situací, kterých je v knize opravdu plno. Láďa má obrovský smysl pro humor a umí si udělat legraci naprosto ze všeho. Navíc je optimistou a ve všem špatném najde něco dobrého, zkrátka vždy si dokáže poradit. Nechybí ani trapné momenty, kterým se během svého cestování nedokázal vyhnout. Často jsou způsobeny drobnou jazykovou bariérou, ale mohu vám slíbit, že vám vykouzlí úsměv na rtech, protože cizímu neštěstí je tak jednoduché se zasmát!

„Když už tropím ostudu v zahraničí, snažím se nedělat ostudu nám všem.”

Zároveň se ale tento cestopis od těch předchozích v něčem liší. Tentokrát se totiž autor vydává na cestu po Evropě – navštěvuje tedy země, které Čechům budou jistě bližší než třeba Gruzie, Arménie, Čína…, kterým se věnoval ve svých předchozích „pěškopisech”. Láďa tak už není mezi „domácími” obyvateli takovou raritou, protože se od nich neliší na první pohled. Zároveň také nemusí tak často vysvětlovat, kde Česká republika vlastně leží. A další zásadnější rozdíl spočívá v tom, že tohle už není pěškopis, protože na svých cestách se pohybuje především prostřednictvím stopování (čtrnáct tisíc kilometrů stopem napříč Evropou).

A jaký je tedy Láďův plán? Přiznejme si to narovinu: on své cesty zase tolik neplánuje, ale chystá se vydat na sever a pak na jih:

„Chci dojet z Athén za polární kruh. A abych nemusel dvakrát létat, tak nejdřív jedu na sever, pak poletím do Athén a vrátím se domů.”

Jeho cílem je užít si kontinent bez víz a hraničních kontrol. A především poznat lidi, jejichž kultuře a jazyku rozumí. Protože o tom jeho knihy jsou – o lidech. Povídá si s nimi a zjišťuje, jak se jim v jejich zemi žije. A také se dozvíte, jak jsou Češi vnímáni dalšími evropskými národy. A samozřejmě díky Láďovi můžete poznávat krásy přírody způsobem, který je naprosto originální. Dostanete se tak i do zapadlých koutů a měst, o kterých jste si mysleli, že nemají co nabídnout.

„Jééé, ty seš Čech. Já mám Čechy moc rád,” zvolal řidič Petr už mezi dveřmi. „A byl jsi u nás někdy?” zeptal jsem se. Ne že bych mu to snad chtěl vymlouvat…”

Ještě musím vyzdvihnout dvě věci. Tou první jsou tematické vsuvky (zajímavosti, reálie, rady, tipy), jenž jsou součástí vyprávění. Autor je jednoduše vkládá do svých cestovatelských zkušeností, takže se dozvíte zajímavé informace třeba o stopování, řidičské znakové řeči… A tou druhou věcí jsou ilustrace. Dokonale doplňují knihu a mohu vám zaručit, že si je budete užívat minimálně tolik jako samotný text. A pokud mám vyzdvihnout ještě něco ze stylu Láďova psaní, tak já mám nejraději přirovnání, která používá (např. zakymácel se jako režim v osmdesátých letech).

Ladislav Zibura dokázal jednu důležitou věc: píše knihy, které dokáží zaujmout široké spektrum čtenářů různého věku. Jeho vyprávění prostě podlehnete a řekla bych, že vlastně vůbec není důležité to, jaký vztah k cestování máte. Díky úžasnému smyslu pro humor propadnete už prvním stránkám a s chutí budete společně s ním procházet/projíždět jednou zemí za druhou. Tohle totiž rozhodně není typický cestopis!

Ukázka:

Přišel jsem na okraj města, vyhlédl jsem si ideální plácek a opřel krosnu o dopravní značku užší hranou směrem do silnice. Pak jsem se narovnal, upravil si vlasy, vytvaroval koutky do zdánlivě nenuceného úsměvu a zdvihl palec v dokonalém pravém úhlu. Minulo mě první auto… a v následujících pětačtyřiceti minutách také každé další. Řidiči naznačovali všechno možné, ale nezastavil ani jeden. Pak u kraje silnice konečně zabrzdil karavan s německou značkou a dvěma mladými výletníky. Přišel čas na krátký sprint, zdvořilost každého stopaře. Slečna spolujezdkyně se vyklonila z okénka a oslovila mě jako první. „Mluvíte anglicky?” zeptala se. „Jasně”, odvětil jsem. „To je skvělé, že tady stojíte! Prosím vás, poradíte nám, kudy se dostaneme k parku Stolové hory?” požádala mě. „Víte, já nejsem místní. Jsem stopař,” pokrčil jsem rameny a významně se zadíval na volné sedadlo. „Aha, tak nic, nezlobte se. I tak děkujeme. Na shledanou,” rozloučila se slečna a společně s řidičem mě zanechali v oblaku prachu.

Ladislav Zibura – Prázdniny v Evropě. BizBooks, Brno 2020. 

logo knihcentrum rodinka