Věříte na spřízněné duše? Jste přesvědčení, že pro každého člověka existuje na světě někdo, kdo se k němu dokonale hodí? Pak byste si neměli nechat ujít román Povídejme si do noci, který napsala Claire Daverley.

Poznáte dva hlavní hrdiny: Williama Whita a Rosemary Wintersovou. Seznámili se během studia na střední škole – poprvé se potkali u táboráku (tehdy chodili na stejnou školy, měli dokonce několik společných přátel). Rosie ve Willovi vzbudila takovou důvěru, že s ní mluvil naprosto o všem – i o matce, která ho v předškolním věku opustila. Měl zkrátka pocit, že s ní může být sám sebou. Nakonec si povídali celou noc. Už tehdy Will věděl, že na tuto dívku nikdy nezapomene. Jenže osud jim nepřál, aby zbytek života strávili po svém boku…

Tušíte správně, čeká vás citlivý příběh plný různých emocí. Líbí se mi, jaké postavy autorka vytvořila. Nezapadají do průměru, naopak se od ostatních vrstevníků liší. Rosie je zodpovědná, v mnoha ohledech perfekcionistka, která dělá vše naplno. Nekouří, nepije, nelže. Chce se v životě vydat správným směrem a dělat, co ji baví. Soustředí se na školu, prioritou pro ni je přijetí na vysokou. Udělá pro to naprosto vše, dokonce obětuje i lásku – respektive čas strávený s člověkem, se kterým si rozumí. Nad čím bych se ráda pozastavila je fakt, že i Rosie vnímá samu sebe jako odlišnou a nudnou. Proč? Vždyť na zodpovědnosti není vůbec nic špatného! Proč by se mladiství měli cítit divně, když se každý týden neopijí a nebojují s kocovinou? Kéž by bylo více knih se zodpovědnými postavami, aby autoři svým čtenářům ukázali, že toto chování opravdu není špatné!

„Kdybys byla nudná nebo kdyby ti opravdu tolik vadilo, že nemáš ráda alkohol, něco bys s tím udělala.“

Pokud po tomto románu sáhne takový typ člověka jako Rosie, nejspíš bude přesně vědět, jak se hlavní hrdinka cítí. A možná tento příběh takovým čtenářům pomůže zvednout seběvědomí a pochopit, že se nemusí cítit jinak/špatně.

A nyní se dostávám k Willovi. Jde o chlapce s komplikovanou minulostí. O svých činech (na rozdíl od Rosie) příliš nepřemýšlí. Neplánuje a žije okamžikem. Zároveň má problém se jiným lidem otevřít. Jde o samotáře, který působí zádumčivě. Nerad se svěřuje. Rose pro něj je něčím výjimečná, jen s ní dokáže komunikovat s lehkostí. Teď to nejspíš vypadá, že Will zůstává stranou od ostatních – tak to ale také úplně není. Spíš jde o to, že jeho vztahy jsou povrchní. To si však sám uvědomí až ve chvíli, kdy potká Rosie. A musím napsat, že mě Will překvapil svou trpělivostí. Na Rosie netlačil, ji i její rozhodnutí respektoval.

„Nenech si ujít něco hezkého jen proto, že je to jiné.“

Sami vidíte, že obě postavy jsou zajímavé. Velmi odlišné, přesto (či možná právě proto) se k sobě dokonale hodí – Will a Rosie jsou pro sebe jako stvoření. Tempo vyprávění je pomalejší, ale pokud rádi přemýšlíte nad dějem, hlavními hrdiny a jejich činy, nebude vám to vadit. Autorka vám toho svým románem hodně předá (mimo výše zmíněné se zabývá i LGBT tematikou). Zkrátka pokud máte podobný typ příběhů rádi, mohl by vás román zaujmout.

Ukázka:

Povídají si až do časných ranních hodin. Rosie rozsvítila světlo nad sporákem, které zlatě zalévá kuchyň, a podlahové topení zahřívá dlaždice a plosky jejích nohou bez pantoflů.
Jedí kukuřičné lupínky se studeným mlékem a ona sleduje, jak si vybryndá plnou lžíci na bradu, a díky tomu z něho nejde takový strach, zvlášť když o tom neví. Nakonec mu to s úsměvem řekne a on se otře hřbetem ruky a prohlásí, že je to trapný, a když se ho zeptá proč, pokrčí rameny a v úsměvu vycení ostré a špičaté špičáky.
Nepokouší se o společenskou konverzaci. Neptá se na školu, na učení ani na to, že je dvojče. Rovnou se zeptá, proč špatně spí, a právě to je ono; to je to, co ji zaujme, co ho posune do sféry jejího zájmu způsobem, na který nebyla připravená.
Odpoví, že má strach. Někdy.
Ptá se, z čeho, a ona odpoví, že to jsou hlouposti, a on namítne, že určitě nejsou, když jí to nedá spát.
Samé obyčejné věci, řekne. Škola. Známky. Život.
To je jedno a totéž, řekne a ona přemýšlí, jestli si z ní nedělá legraci.
Říkala jsem ti, že jsou to hlouposti.
Řekl jsem něco takového?
Neodpoví, jen si nabere lžíci mléka.
Učí nás, abychom si pořád dělali se vším starosti, pokračuje Will. A že nás každý rozhodnutí, který uděláme, povede určitou cestou.
Podle tebe to není pravda?
Ne. Myslím si, že cestu, která leží před náma, nějaký naše rozhodnutí nezmění. Ta cesta stejně vede jen na jedno místo.
Usrkává mléko ze lžičky. Chutná sladce po kukuřičných lupíncích a připomíná jí učení do noci, družinu na základní škole a roky vstávání v pět hodin ráno, aby matka mohla jít do práce.

Povídejme si do noci – Claire Daverley. Praha: Metafora, 2025. 

logo