Román Rodina a jiné katastrofy od autorky Alexandry Borowitzové mě zaujal hned, jak se objevil na pultech našich knihkupectví. Musím se ale přiznat, že následně jsem se nechala ovlivnit hodnocením jiných čtenářů a kvůli tomu přečtení odložila. A to byla chyba. Občas je opravdu nejlepší, když věříte své vlastní intuici a jednoduše sáhnete po tom, co vás zaujalo. Bez ohledu na to, co si o knize myslí ostatní. Protože vždycky je šance, že zrovna vám sedne.

Hlavní hrdinkou je osmadvacetiletá Emily Glassová, která má před sebou důležitý životní okamžik. Už za týden si vezme svého přítele Davida. Jistě si dovedete představit, jak náročný pro ni poslední předsvatební týden je. Nepomáhá ani to, že odjela za svou rodinou. Vždy se snažila omezit čas strávený se svými rodinnými příslušníky na minimum, protože jsou tak trochu zvláštní. Stejně jako sama hlavní hrdinka. Emily je totiž abnormálně podezřívavá a úzkostlivá, což ji neustále komplikuje život. A čím víc se snaží působit normálně, tím víc nápadná je. Marně hledá rozumné důvody pro věci, které ji znepokojují.

„Lepší mylně předpokládat teroristický útok a pak si připadat jako pitomec, než mít pravdu a zemřít. Život musí o svou existenci bojovat každý jednotlivý den, smrti stačí vyhrát jen jednou.”

Na druhou stranu: až zjistíte, v jaké rodině vyrůstala, jistě pro ni budete mít větší pochopení. Vlastně vám pak možná přijde i jako docela normální holka (vstřícná a milující, což opravdu je). Bratr Jason právě kvůli své promiskuitě prožívá rozpad manželství. Zkrátka se dostal do bodu, kdy mu při sexu vlastně vůbec nešlo o vlastní potěšení jako spíš o to, kolik obdivu sklidí, až o něm bude později vyprávět kamarádům. Sestra Lauren, zatvrzelá feministka, vyznává poněkud výstřední způsob výchovy svého syna. A matka s otcem si ve svém manželství také prožili několik vypjatých momentů. Třeba tehdy, když ona měla blíž ke svému kolegovi než k otci svých dětí…

A tím se blížím k tomu, co bych chtěla v tomto vyprávění vyzdvihnout: komplikované rodinné vztahy a pestré charaktery postav. Vše, co je zde řečeno, je doplněno o humor či nadsázku, ale i tak to mě samotnou přimělo k určitému zamyšlení nad životem. Tento příběh vám nejspíš nepřinese intelektuální potěšení, ale určitě je to jeden z těch, u kterého si uvědomíte, že lidé si často neváží toho, co mají. Dokud o to nepřijdou. A to je také důležité. Ačkoli je tato rodina opravdu netypická, nakonec dokáže v zásadních momentech držet při sobě.

Jednotlivé kapitoly jsou psány nejen z pohledu Emily, ale také třeba z pohledu jejího bratra Jasona, sestry Lauren, přítele Davida… Autorka se navíc nebála zapojit i náročnější témata jako úmrtí, ztráta práce, nevěra, konec vztahů. Poměrně velký důraz klade i na sexismus, rovnoprávnost a problematické stereotypy mezi muži a ženami, což jsem tady vůbec nečekala a vlastně to bylo příjemné překvapení. A ať už s názory postav souhlasit budete, nebo ne, je to rozhodně aktuální téma.

Když nad tím přemýšlím, tak jsem v tomto románu našla mnohem víc, než jsem původně očekávala. Ano, některé okamžiky jsou přehnané a absurdní. A není to žádné náročné čtení. Hlavně několik prvních kapitol se nese spíše v duchu humorných dialogů bez vážnějších témat – a možná právě tohle je to, co některé čtenáře odradilo od dočtení. Já doporučuji číst dál. Už proto, že v knize není nic, co by se vám v reálném životě skutečně nemohlo stát. A takový typ příběhů já mám ráda.

Ukázka:

„Jenže ono to není zas až tak zdvořilé. Totiž, jistě to nebyla z vaší strany nějaká záměrná hrubost, ale když slyším madam, nemám pocit, že se dotyčný snaží chovat uctivě. spíš mě napadne, že jsou mi vidět vrásky kolem očí a že vypadám na čtyřicet.”

„Dobrá, a kolik vám tedy vlastně je?”

„Kolik si myslíte, že mi je?”

„Já nevím, třicet dva?”

„Předpokládám, že jste to zaokrouhlila dolů, abyste mě neurazila. Takže nejspíš myslíte třicet pět nebo i víc. Je mi dvacet osm. Vážně díky.”

Letuška vypadala, že se chystá ještě něco říct, ale raději si to moudře rozmyslela a šla dál.

logo_Jota