martanBouchněte šampaňské, uspořádejte párty ve velkém stylu, postavte mi sochu,…! Ano, je to tady – mé čtení Marťana dospělo konce. Marťan od Andyho Weira se stal mým prvním recenzním výtiskem. A četla jsem ho (na své poměry) opravdu, ale opravdu dlouho. Příčinou však nebyl nudný děj, špatný překlad či délka knihy. Na vině je nedostatek času. Nechci tu ovšem plácat zbytečné výmluvy, jejichž existence stejně nikoho nezajímá.

Marka Watneyho společně s pětičlennou posádkou mise Ares 3 čekaly nádherné dva měsíce na povrchu neprobádané rudé planety. Po šesti dnech, kdy Mars zasáhne silná bouře, však astronauti dostávají nařízení vyklidit pole a předčasně misi ukončit. Při odletu nastává chaos, během něhož Marka nešťastnou náhodou smete utržená anténa, jež mu zároveň probodne skafandr, způsobí nepříjemné zranění a přeruší kontakt s ostatními členy posádky. Zdrcení astronauti s vědomím Markovy smrti opouštějí marsovské končiny. Ani ve snu by je nenapadlo, že jejich spoluúčastník, kolega a především přítel stále žije.

Těmito slovy začalo jedno nemalé mezihvězdné dobrodružství a já už od samého začátku věděla, že chci být jeho součástí. První dojem z knihy? Absolutní mazec! Abych byla zcela upřímná, do doby, než kniha spočinula v mé náruči, mne hryzalo svědomí, zda jsem se rozhodla správně. Po strávení celého příběhu říkám jedno obrovské ANO. Andy Weir stvořil jednu z nejcharakternějších, nejsympatičtějších, nejfamóznějších, zkrátka nej, nej, nej osobností, se kterou jsem se doposud setkala. Nepřeháním, Marka jsem si hned po přečtení několika málo stran absolutně zamilovala. 

Marná snaha o navázání kontaktu s jakoukoli lidskou bytostí přivádí Marka k myšlence, jejíž verdikt se mu ani přinejmenším nezamlouvá. Zůstal sám na Marsu. Nezbylo mu zde nic než zásoba jídla na dva měsíce pro šest lidí, nějaká ta vědecká udělátka, Hab (podivné obydlí, v němž astronauti během pobytu na Marsu přebývají) a především jeho osobitý smysl pro humor, technické dovednosti a bezprostřední vynalézavost. Téměř každý den Mark zapisuje své zážitky, poznatky, události, které mají sloužit budoucím generacím, pokud se Markovi nepodaří navázat kontakt s NASA, jejíž členové by ho mohli z celé situace vysekat. Nějakým zázrakem zdolává jednu překážku za druhou, v¨podstatě si vede velmi dobře, dokonce v Habu založil políčko, na němž pěstuje brambory (tenhle chlapík je totiž, lidi podržte se, botanik!), posléze dojde i na komunikaci s NASA.

Markův nehynoucí sarkasmus provází celou knihu, což zoufalou situaci zcela odlehčuje a vy myslíte s nadhledem úplně stejně tak jako on. Marka budu vyzdvihovat do nebes, není ani jedna věc, kterou bych mu měla vytknout. Na vtipnějšího chlapa nenarazíte. Je ztělesněním optimismu, hlubokého charakteru, vynalézavosti, myšlenkových pochodů, inteligence a chladné hlavy. 

Kniha je psána vtipnou formou Markova deníku, mezi něž se prolínají události z planety Země. Andy Weir zvolil skvělou vypravěčskou techniku, která čtenáře jednoduše neomrzí a jen tak nepustí. Jako malá jsem chtěla být každou chvíli někým jiným. Dlouhou dobu u mne převládal astronaut, ale teď už vím, že… No, že ne. Každopádně uvíznout na Marsu se zásobou seriálů ze 70. let a přemírou diska by se mi pravděpodobně nelíbilo. Jediné pozitivum činí detektivky z pera Agathy Christie. 

Čím na mě kniha však zapůsobila nejvíce? Celou dobu jsem měla pocit, že je vše skutečné. Že by vše mohlo být skutečné. Markovi bravurní výklady vědeckých postupů (kterým jsem častokrát moc nerozuměla) dávají dojem čistočisté reality. Sci-fi? Ne… Jednoho dne si takhle náhodou vyrazila posádka na Mars, přičemž jeden z jejích členů zůstal tam, kde neměl. Normálka, takové věci se dějí běžně, nebo snad ne?     

Díky sympatiím budete s Markem prožívat každý okamžik, bolest, humornou scénku, jeho hlášky vám přinesou nejeden záchvat smíchu. Napětí je všudypřítomné, tuhnutí krve v žilách zaručeno. Posledních šedesát stran jsem četla se zatajeným dechem, čím blíž konci jsem se nacházela, tím více se mi stahoval žaludek. 

Marťanovi nemůžu prakticky nic vytknout. Snad jen některé vědecké informace, kterých bylo občas až moc, ale vlastně mi to nijak nevadilo. Musím dát za pravdu těm, kteří nazývají Marťana nejlepší knihou letošního roku. Žádná postava mi dlouho nepřirostla k srdci tak jako Mark. Smekám před Andym Weirem, před jeho skvělým psaním, inteligencí a taky před tím, jak neuvěřitelně si mě dokázal získat. Na tuhle knihu nikdy nezapomenu.

Ukázka z knihy:

Jsem v hajzlu. Tak zní můj kvalifikovaný názor. V hajzlu. Výprava, na které jsem měl prožít nejskvělejší dva měsíce svého života, se po šesti dnech změnila ve zlý sen. Ani nevím, kdo si tenhle deník přečte. Myslím, že nakonec ho někdo najde. Třeba za sto let.
Pro úplnost… šestého solu jsem nezahynul. Zbytek posádky si to určitě myslel, což jim nemůžu mít za zlé. Snad za mě celá Země držela den smutku a moje stránka na Wikipedii teď praví: „Mark Watney je jediným člověkem, který zemřel na Marsu.“ A pravděpodobně to tak dopadne. Protože tady umřu. Jenomže ne šestého solu, jak si všichni myslí. Takže… odkud mám začít? Program Ares. Pozemšťané zamíří k Marsu a jejich zástupci poprvé stanou na jiné planetě, čímž posunou obzory lidstva a tak dále. Posádka Aresu 1 splnila úkol a astronauti se vrátili jako hrdinové. Konaly se slavnostní promenády a celý svět je oslavoval a miloval. Ares 2 dosáhl téhož, na jiném místě na Marsu. Jeho posádce po návratu domů potřásli rukama a nalili kafe. Ares 3. Tak to je moje mise. Tedy ne jenom moje. Vede ji velitelka Lewisová. Já jsem byl pouhým členem posádky. Vlastně jsem měl ze všech nejnižší hodnost. Velení mise by mi připadlo jedině v případě, že by nezbyl nikdo jiný. No a co? Teď velím.

Andy Weir – Marťan. Knižní klub, 2014